Článek
Když jsem v září nastupovala do nové firmy, po pár týdnech mě překvapilo, jak hladce to šlo. Tým vypadal v pohodě, lidi spolu normálně mluvili, nikdo po sobě neštěkal. Šéf působil spíš uzavřeně, ale férově. Do prosince jsem měla pocit, že jsem měla docela štěstí. Když pak přišla pozvánka na vánoční večírek v restauraci hned za rohem od kanceláře, brala jsem to jako další krok k tomu, abych přestala být „ta nová“. Všichni o tom mluvili jako o události roku a vytahovali historky z minulých let. Byla jsem nervózní, večírky pro mě nejsou úplně komfortní, ale nechtěla jsem být jediná, kdo nepřijde.
Večírek se zvrhne rychleji, než čekám
Začalo to úplně normálně. Welcome drink, raut, někdo poznamenal, že jídlo je letos lepší než loni, smích, běžné historky z kanceláře. Sedla jsem si ke stolu s kolegyní z vedlejšího oddělení, se kterou jsem si v posledních týdnech začala víc povídat u kafe. Šéf chodil mezi stoly, přiťukával si s každým a dělal vtípky, které mi občas přišly dost na hraně, hlavně směrem k ženám v týmu. Všichni se smáli, tak jsem to brala tak, že jsem možná jen citlivější. Říkala jsem si, že je to prostě uvolněnější režim, lidi mají v sobě alkohol, nebudu z toho dělat vědu.
Jak večer pokračoval, přibýval alkohol i hluk. Hudba se pustila víc nahlas, někteří už tancovali uprostřed restaurace, pár kolegů mělo problém se trefit na židli. Kolegyně, se kterou jsem seděla u stolu, se zvedla, že jde tancovat, a já zůstala na chvíli sama u stolu. V tu chvíli si ke mně přisedl šéf. Přisunul si židli docela blízko, všimla jsem si toho i přes ten chaos kolem. Naklonil se a polohlasem mi řekl něco ve smyslu, že „naživo vypadám líp než v Teams“ a jestli mám přítele. Zasmála jsem se spíš ze slušnosti a snažila se odpovědět neutrálně. Pak mi položil ruku na stehno, nechal ji tam a dodal, že jsem prý „strašně stydlivá“. V tu chvíli jsem úplně ztuhla. Najednou jsem nevěděla, jak zareagovat, ale navenek jsem nebyla schopná udělat nic jiného než se zvednout s tím, že si jdu pro pití.
Venku zmrzlá, uvnitř zpochybňuju sama sebe
Doopravdy jsem k baru nešla. Zamířila jsem rovnou k šatně, vzala si kabát a vyšla před restauraci, jen abych byla pryč z toho prostoru. Venku mi byla zima, ale hlavně jsem cítila směs studu, vzteku a nejistoty. V duchu jsem si opakovala: „Možná to přeháním. Možná to bylo jen nevinný.“ Asi po pěti minutách za mnou vyšla ta kolegyně. Všimla si, že mi není dobře, a ptala se, co se děje. Nejdřív jsem se kroutila, ale nakonec jsem jí v náznacích řekla, co se stalo u stolu. Koulela očima a řekla něco jako: „On je na večírcích vždycky takovej, fakt to neřeš, zbytečně si zavaříš.“ V tu chvíli jsem se cítila ještě hůř, jako bych byla přecitlivělá. Rozhodla jsem se, že už se nevrátím dovnitř, zavolala jsem si taxi a odjela domů. Cestou jsem si v hlavě přehrávala, jestli jsem to neměla utnout razantněji, nebo naopak úplně přejít.
Druhý den jsem byla unavená a rozhozená, ale stejně jsem šla normálně do práce. Nechtěla jsem, aby si někdo všiml, že se něco děje. V kuchyňce se všichni bavili o „legendárním“ večírku, smáli se tomu, kdo jak vypadal a kdo s kým odjel. Padlo i pár narážek typu: „Šéf se ti věnoval, co?“ Někdo to řekl tónem, který mi byl dost nepříjemný. Když jsem opatrně poznamenala, že mi to moc příjemné nebylo, jeden kolega to shodil, že „o nic nejde“ a „to je prostě on, on to tak nemyslí“. V tu chvíli jsem se zastavila. Najednou jsem měla pocit, že jsem jediná, komu to vadí, a že jakýkoli další odpor mě postaví do role problémové osoby. Zároveň jsem si na šéfa začala dávat pozor.
Když pomoc nepřijde, zbývá jen odchod
Chvíli mi trvalo, než jsem se odhodlala s tím za někým jít. Nakonec jsem po pár dnech napsala HR, jestli se můžeme sejít. Nešla jsem tam s očekáváním, že se stane zázrak, spíš jsem potřebovala, aby to aspoň někde zaznělo nahlas. Personalistka mě vyslechla, nepůsobila vyloženě nepřátelsky, ale postupně z ní vylezlo, že bez svědků, bez jasných důkazů a s ohledem na jeho pozici je to celé hodně složité. Položila mi otázku, jestli si to chci opravdu dát oficiálně do záznamu, abychom „nenarušili klima na oddělení“. Z její kanceláře jsem odcházela s pocitem, že jsem já ta, kdo to komplikuje a kdo kazí pohodu. Od té doby jsem se šéfovi vyhýbala, jak to šlo. Nechodila jsem na obědy s týmem, nezůstávala jsem v kanceláři, když tam byl jen on, a jeho vtípky, které mi dřív přišly jen trapné, pro mě byly něco, co prostě musím vydržet.
V lednu jsem začala potichu posílat životopisy. Ještě v listopadu bych řekla, že jsem spokojená a nemám důvod odcházet. Najednou jsem ale nebyla schopná brát porady a společné akce stejně samozřejmě jako dřív. Před každým setkáním, kde měl být i on, jsem řešila, kam si sednout, jak se obléct, jak mluvit, aby nedostal další „nápad“. V hlavě se mi pořád vracel ten večer v restauraci a to, jak rychle se z běžné pracovní situace stalo něco, co ovlivňuje i můj osobní život. Když mi pak přišla nabídka z jiné firmy, uvědomila jsem si podle vlastní reakce, jak moc jsem to potřebovala. Jen představa, že z toho prostředí odejdu, pro mě byla obrovská úleva. Do současné práce sice pořád chodím, ale od večírku už to není stejné. Spíš mám pocit, že tu jsem jen dočasně, dávám si pozor, komu co říkám, a mnohem pečlivěji si hlídám, co jsem ochotná snést a kdy radši odejdu.
