Článek
Ten večírek byl ve čtvrtek, už dlouho předem slíbený jako „odměna“ po náročném roce. V práci jsme byli všichni hodně vyčerpaní a ve mně se míchala únava, touha vypnout a zároveň potřeba ukázat, že nejsem ten člověk, co se na všechno vykašle a nepřijde. Řekla jsem si, že tam prostě zajdu, ukážu se, dám si něco k jídlu, dvě skleničky a pak půjdu domů. Vím o sobě, že alkohol na mě působí rychle, a mám z toho respekt. Přítel zůstal doma, druhý den měl ranní směnu. Jen tak mimochodem prohodil, ať to nepřeženu. Přikývla jsem a ještě jsem si sama pro sebe zopakovala, že tentokrát se fakt budu hlídat. V hlavě jsem ale měla i takový ten pocit, že bych chtěla být „ta v pohodě“, co se umí bavit a není jen ta unavená holka z kanclu.
Když dvě skleničky přestaly stačit ke klidu
V restauraci už většina kolegů seděla, smáli se a bylo vidět, že někteří už mají něco vypito. Sotva jsem si sundala kabát, šéf objednal prosecco pro všechny a zvedal skleničku „na úspěšný rok“. První sklenku jsem vypila skoro hned, byla jsem nervózní a chtěla jsem aspoň trochu dohnat tu uvolněnou náladu kolem. Ještě jsem ani nedopila a u stolu se objevily panáky. Normálně bych odmítla, ale ozvalo se klasické „neodmítej, vždyť je to jednou za rok“ a já se nechala ukecat. Říkala jsem si, že jeden panák navíc mě nezabije. Postupně jsem cítila, jak jsem čím dál uvolněnější a víc mluvím. Místo abych přestala pít, začala jsem mít pití spojené s tím, že konečně vypnu a nemusím být ta rozumná.
Kolem desáté už jsme neseděli jen u stolů. Někdo pustil hudbu z notebooku do repráků, pak se z toho nějak samovolně stalo karaoke z YouTube. Mně v tu chvíli přišlo jako skvělý nápad vzít mikrofon. Byla jsem rozesmátá, křičela jsem do hudby, objímala kolegy kolem ramen. Viděla jsem, jak někdo vytáhl mobil a fotí, ale přišlo mi to jako nevinná vzpomínka na večírek. Šéf se smál s námi, fotil taky. V jednu chvíli mě chytil kolem pasu a já se k němu automaticky přitiskla blíž, než by mi bylo střízlivé pohodlné. Všechno jsem brala jako „sranda, jsme dospělí“. Vůbec mi nedocházelo, jak to může vypadat zvenku a už vůbec ne, že se na to ráno budu dívat úplně jinýma očima.
Ranní probuzení do kocoviny a studu
Domů jsem jela taxíkem, ale tu cestu si skoro nepamatuju. Vím jen, že jsem příteli napsala něco jako „bylo to super“ a pak jsem si prostě lehla do postele, ani jsem se nepřevlékla. Ráno mě probudila těžká hlava, sucho v puse a krátký moment, kdy si člověk snaží poskládat, co se vlastně dělo. Sáhla jsem po mobilu, chtěla zjistit, kolik je, a nahoře na displeji svítila zpráva od šéfa. Krátký text a k tomu fotka. Napsal něco ve smyslu „tohle bych radši nikde nevystavoval“. Otevřela jsem to a viděla sebe, jak stojím nakřivo, rozmazaný výraz, mikrofon v ruce, sukně vyhrnutá tak, že je skoro vidět prádlo. Udělalo se mi fyzicky špatně.
Najednou na mě přišla panika. Hlavou mi běžely scénáře, že to viděla půlka firmy, že to někdo poslal dál, že už to možná koluje po nějakých soukromých chatech. Měla jsem strach, že mě šéf přestane brát vážně, že si o mně kolegové budou myslet svoje. Přítel slyšel, jak nervózně chodím po bytě, a zeptal se, co se děje. Ukázala jsem mu mobil a rozbrečela se. Nebyl z toho nadšený, bylo na něm vidět zklamání, ale místo vyčítání se spíš ptal, co to může znamenat pro moji práci. Shodli jsme se, že nejhorší je si cokoliv domýšlet. Řekla jsem mu, že půjdu normálně do kanceláře a zjistím, jaká je situace. Domluvili jsme se, že mu pak zavolám. Oblekla jsem se bez přemýšlení, bez chuti snídat, jen s nepříjemným pocitem v žaludku.
V kanceláři, kde mě čekal následek
V práci jsem měla pocit, že se na mě všichni dívají o vteřinu déle, než je normální. Je možné, že jsem si to jen přehrávala v hlavě, ale ten pocit trapnosti jsem se nemohla zbavit. Snažila jsem se chovat normálně, sedla jsem si k počítači, otevřela maily, ale skoro nic jsem nevnímala. Když jsem se potkala se šéfem na chodbě, krátce se na mě podíval a klidným hlasem řekl, jestli na něj budu mít po poradě chvíli čas. Zbytek porady jsem tam spíš seděla fyzicky, ale nedokázala jsem se soustředit. Přemýšlela jsem, jestli se mám bránit, něco vysvětlovat, nebo se prostě omluvit. Nakonec, když jsem vešla do zasedačky, jsem šla rovnou k věci. Řekla jsem, že mě to, co je na fotce, strašně mrzí a že jsem to podcenila.
Šéf mě v tu chvíli docela překvapil. Nebyl naštvaný, nedělal si dvojsmyslné poznámky. Mluvil věcně, možná trochu unaveně. Řekl, že se ta fotka večer objevila v naší firemní WhatsApp skupině a že v tu chvíli zasáhl. Napsal kolegovi, který ji tam dal, ať ji okamžitě smaže jak ze skupiny, tak z mobilu. Mně ji přeposlal, abych viděla, jak to vypadá, a že po našem hovoru ji smaže i on. Nechce prý, aby se takové věci v souvislosti s firmou šířily. Zároveň dodal, že i pro něj je to ponaučení nastavit nějaká jasnější pravidla pro firemní akce. Ale že od lidí na mé pozici čeká, že se udrží v určitých mantinelech, protože nás ostatní berou jako vzor. Cítila jsem obrovskou úlevu, že z toho nebude drama ani výhružky výpovědí. Znovu jsem se omluvila a poděkovala mu, že se zachoval fér. Když jsem pak šla zpátky ke stolu, v duchu jsem si slíbila, že příště nejen u alkoholu, ale i u focení skončím mnohem dřív, než se stane něco, co mě bude ještě dlouho mrzet.
