Článek
V sobotu dopoledne odvezl manžel syna na trénink a já se rozhodla, že konečně udělám velký úklid ložnice. Přebírání oblečení ve skříni jsme oba pořád odkládali, takže na mě čekaly hromady triček, staré svetry a krabice od bot. Zrovna jsem třídila jeho poličky, když jsem úplně vzadu objevila malou dárkovou tašku, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Byla pečlivě zasunutá za věci, skoro jako by tam neměla být. On si jinak věci neschovává, takže mě to hned zarazilo. První, co mě napadlo, bylo, že se blíží moje narozeniny a že chystá překvapení. Vážně jsem si v tu chvíli připadala trochu provinile, ale zvědavost vyhrála.
Když nalezený dárek začne strašit
Tašku jsem opatrně vytáhla a otevřela. Uvnitř byl dámský parfém a jemný šátek, oba v trochu jiném stylu, než jaký běžně nosím. To mě hned znejistělo. Na dně ležel malý lístek s nápisem „Pro Lucii, za všechno, L.“, a mě úplně zamrazilo. Žádnou Lucii v jeho okolí neznám. Věděla jsem, že chodí na angličtinu a má lektorku, ale o jménu jsme se nikdy nebavili. V hlavě se mi okamžitě objevila spousta otázek – proč kupuje dárek jiné ženě, proč je to u něj ve skříni a proč o tom nic nevím. Rychle jsem všechno zase naskládala zpátky, tašku zasunula přesně tak, jak byla, protože jsem nechtěla, aby poznal, že jsem ji našla. Zbytek úklidu jsem pak dělala úplně mechanicky, myšlenkami úplně jinde.
Když se odpoledne vrátili, snažila jsem se chovat normálně. Měla jsem pocit, že hraju roli, na kterou nejsem připravená. Pořád jsem si v hlavě přehrávala poslední týdny. Jestli chodil domů později. Jestli víc hlídal mobil. Jestli byl jiný. Nic konkrétního jsem si nevybavila, ale o to víc mě to znervózňovalo, jako by mi něco podstatného unikalo. Večer, když usnul syn, jsem to napsala kamarádce. Odpověděla skoro hned, že by se bála stejně jako já, a zeptala se mě, jestli jsem schopná se ho na to prostě zeptat. Jenže já v tu chvíli nedokázala ani pořádně pojmenovat, čeho se vlastně bojím, natož o tom mluvit nahlas.
Tiché špehování, hlasitý výbuch pravdy
Další dva dny jsem to v sobě dusila. V jednu chvíli jsem si říkala, že to zbytečně přeháním, a že mě pak akorát pošle do háje, až zjistí, že jsem mu prolézala věci. V další chvíli jsem skoro cítila jistotu, že za tím něco je. Noc před tím, než jsem to nevydržela, jsem skoro nespala. On vedle mě klidně oddechoval a já zírala do tmy a přemýšlela, jestli ho vlastně ještě znám. Nakonec jsem podlehla pokušení, na které nejsem pyšná. Jednou večer šel se synem do koupelny a nechal mobil na nočním stolku. Vzala jsem ho, odemkla, kód znám. Řekla jsem si, že se jen podívám, kdo je ta Lucie. Našla jsem skupinový chat „Angličtina středa“, kde se domlouvali na společném dárku pro lektorku, a pak kontakt „Lucie (lektorka)“. Pár vtípků, lehce osobnější tón, nic vyloženě za hranou, ale v mojí hlavě jsem si k tomu hned přiřadila, že je mu s ní dobře. Rozum mi říkal, že to asi nic neznamená. Ten pocit, že mi něco tají, a stud z toho, že mu lezu do mobilu, ale zůstaly.
Ten večer, když syn usnul, jsem už nedokázala nic předstírat. Seděli jsme v obýváku, on koukal na televizi a já sbírala odvahu. Nakonec jsem to prostě řekla – že jsem při úklidu našla v jeho skříni dárek pro Lucii a že chci vědět, co to je. Viděla jsem, jak ho to překvapilo, a pak se v něm zvedla i naštvanost, že se „hrabu“ v jeho věcech. Začal vysvětlovat, že je to lektorka angličtiny, která odchází, a že se celá skupina složila na dárek. Prý si tašku vzal k nám, aby ji nezapomněl vzít na poslední hodinu. Chvilku jsem mlčela a pak ze mě vypadlo i to, že jsem mu koukala do mobilu. V tu chvíli úplně ztuhl a řekl, že tohle je za čárou.
Co s námi udělá jedna tajná taška
Začali jsme se hádat. Já vytahovala svůj strach, že mě podvádí, a on zase to, že už delší dobu cítí, jak mu nevěřím a všechno podezírám. Připomněl mi, jak jsme se už jednou hádali kvůli tomu, že chodí na angličtinu, a že proto tu tašku schoval – prostě se chtěl vyhnout dalším poznámkám o „učitelce“. V tu chvíli mi došlo, že to, čeho se bojím, vlastně částečně vytvářím sama. Moje žárlivost ho tlačí do toho, aby přede mnou některé věci zatajoval, a ty tajnosti mě pak děsí ještě víc. Po nějaké době jsme se oba uklidnili, sedli si a zkusili se domluvit. On slíbil, že příště radši řekne i to, o čem tuší, že mi nebude příjemné. A já jsem mu slíbila, že se nejdřív zeptám a nebudu pátrat po důkazech.
Ještě pár dní jsem v sobě cítila nepříjemný pocit z toho, že jsem ho v duchu skoro obvinila z nevěry. Zároveň mě ale štvalo, že ho ta lektorka evidentně baví, že o ní mluví s takovým respektem a že se do toho společného dárku zapojil tak samozřejmě. Pak mi v mobilu ukázal fotku ze závěrečné hodiny. Skupina lidí, trochu rozpačití, a uprostřed ona – Lucie. Najednou mi přišla úplně obyčejná, prostě ženská z jeho kurzu. Byla jsem o něco klidnější, ale to, co ve mně ten víkend vyvolal, nezmizelo. Uvědomila jsem si, jak je naše důvěra nejistá a jak málo někdy stačí – jedna taška ve skříni, pár zpráv v mobilu a hlavně spousta věcí, které si neřekneme. Od té doby se víc snažím říkat, co ve mně různé situace vyvolávají, než to jen dusit a pak hledat „důkazy“. Ne vždycky se mi to daří, občas mě ještě napadne tiše prohledat skříň. Ale aspoň už vím, jaké to má důsledky.
