Článek
Když jsem v pondělí ráno vystupovala z tramvaje, měla jsem v sobě zvláštní směs nervozity a úlevy. Po dvou měsících hledání a po odchodu z předchozí práce, kde jsem byla dlouhodobě na pokraji vyčerpání, jsem si říkala, že tohle je můj nový začátek. Na pohovoru mluvili o work‑life balance, o tom, že přesčasy jsou výjimka a home office se bere jako samozřejmost. V recepci mě ale nikdo zvlášť nečekal, recepční jen zvedla oči od monitoru, zeptala se na jméno a poprosila mě, ať se posadím. Seděla jsem tam dvacet minut, než pro mě přišla HR s omluvou, že se jim protáhla porada. Pak se chvíli dohadovali, kam mě vlastně posadit, jestli budu s jedním týmem nebo druhým. Bylo to celé trochu rozpačité, ale v duchu jsem si opakovala, že je to jen první den, že nechci být přecitlivělá a hledat problémy tam, kde nejsou.
První signály, že něco nehraje
Dopoledne mě šéf rychle provedl kanceláří. Všechno proběhlo stylem „tohle je nová kolegyně, postarejte se“, bez nějakého většího úvodu. Než jsem se stačila zeptat, kdo přesně je kdo a co má na starosti, už byl zase pryč. Na mém stole ležel starý monitor a prázdná podložka pod myš, žádný počítač, žádné přístupy. První hodinu jsem tam jen seděla, koukala kolem a snažila se vypadat, že mám co dělat. Po chvíli dorazil někdo z IT, přinesl mi notebook, začal mi zakládat účet, ale půlka přístupů nefungovala. Šéf mi mezitím poslal pár interních prezentací, „ať se dostanu do obrazu“. Když jsem pak mezi dveřmi zmínila, že mi pořád něco nefunguje, mávl rukou a před celou kanceláří prohodil něco ve smyslu „no jo, IT zase spí“. Lidi se zasmáli, mně to nebylo úplně příjemné. Najednou jsem si připadala jako ta problémová hned první den. Poprvé mě napadlo, jestli jsem si tu firmu nepředstavovala příliš idealisticky.
V úterý mi konečně dal první konkrétní úkol. Mám připravit podkladový report ke kampani, „nic složitého, jen to dát dohromady“. Znělo to jednoduše, jenže zadání bylo hodně neurčité. Nebylo jasné, odkud mám tahat data, jak má report vypadat, co přesně je pro klienta důležité. Když jsem se ptala kolegů, odpovídali rychle a stručně, jako by neměli ani minutu navíc. Viděla jsem na nich únavu, všichni byli nějak zalezlí ve svých úkolech. Kolem páté jsem začala uklízet stůl, ale všimla jsem si, že nikdo jiný se nezvedá. Monitory dál svítily, nikdo si nebral bundu, nikdo neříkal na shledanou. Z rozpaků jsem si zase sedla a dělala, že ještě něco dodělávám. Domů jsem dorazila unavená a s pocitem, že jsem tam byla strašně dlouho. Uklidňovala jsem se tím, že začátky jsou těžké vždycky a že si prostě musím zvyknout.
Když kritika bolí víc než pomáhá
Ve středu ráno jsem odevzdala ten report. Během dne ale šéf několikrát „mimochodem“ změnil zadání. Něco zmínil, když šel kolem, něco řekl přes stůl, nic nenapsal, nikde žádný souhrn. Když si to odpoledne otevřel na velkém monitoru před celým open spacem, přeletěl to pohledem a začal se ušklíbat. „Tohle jste úplně nepochopila,“ poznamenal ironicky a ukazoval na části, o kterých předtím mluvil jen tak mezi řečí. Mluvil se mnou, jako bych tam byla půl roku a pořád dělala ty samé chyby. Stála jsem vedle něj a cítila, jak mi hoří tváře. Po obědě v kuchyňce mi jedna kolegyně tiše řekla, že „takhle to tady prostě chodí“ a ať si z toho nic nedělám. Pak dodala, že ty řeči o klidném režimu a home office jsou spíš hezký marketing než realita. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem se nechala oklamat.
Ve čtvrtek už jsem skoro automaticky počítala s tím, že z práce neodejdu v pět. Nikdo to nikde nenapsal, nikdo to formálně neřekl, ale atmosféra byla jasná. Kolem tři čtvrtě na šest se jeden kolega zvedl, začal si balit věci a šéf na něj přes celou kancelář s úsměvem zavolal: „Hele, my tady máme trochu jinou představu o loajalitě a startupové mentalitě, jo?“ Lidi se zasmáli takovým tím nuceným smíchem a kolega si zase sedl k počítači. Bylo mi z toho zvláštně. Před odchodem jsem si vzala notebook domů, protože jsem nestihla dodělat všechno, co po mně chtěl. Večer se mě partner ptal, jak se mi tam líbí. Poprvé jsem nahlas řekla, že z toho mám divný pocit v břiše. Došlo mi, že se vůbec netěším na další den, a přitom jsem tam byla teprve čtyři dny.
Moment, kdy se rozsvítí všechny kontrolky
V pátek ráno byla velká porada. Šéf mluvil o výsledcích, o očekáváních, o tom, že se musí víc zabrat. Mezi řečí pronesl větu: „Kdo to tady nedává, prostě tady nemá co dělat.“ Kolegyně vedle mě ke mně naklonila hlavu a pošeptala, že za poslední půlrok odešli tři lidi z mé pozice, protože neustáli tlak a přesčasy. Bylo mi z toho hodně úzko. Po poradě mi šéf zadal další úkol, tentokrát s deadlinem, u kterého bylo už na první pohled jasné, že se do běžné pracovní doby nevejde. Když jsem se snažila naznačit, že je to hodně práce, odpověděl jen: „Vím, ale věřím, že to nějak zvládnete,“ a naznačil, že počítá i s víkendem. Večer jsem seděla v tramvaji, dívala se z okna a bylo mi fyzicky špatně. Pořád jsem myslela na to, že tohle není jen nepříjemný začátek, ale prostředí, ve kterém nechci zůstat.
Doma jsem si celý týden přehrávala od začátku. Od rozpačitého čekání na recepci, přes vtípky na účet IT, neurčitá zadání a veřejné shazování až po nenápadné narážky na „loajalitu“. Přemýšlela jsem, jestli jsem jen moc citlivá po předchozí zkušenosti, nebo jestli to, jak se cítím, není jasný signál, který nechci přijmout. Otevřela jsem notebook s tím, že začnu pracovat na zadaném úkolu, ale místo toho jsem z automatismu otevřela pracovní portály. Nejdřív jen „na kouknutí“. Pak jsem si uvědomila, že i když mám strach z další změny, ještě větší strach mám z představy, že tam zůstanu a časem si na tohle všechno zvyknu. V tu chvíli mi došlo, že jsem udělala životní chybu. Zároveň mi ale došlo, že ji ještě můžu opravit, pokud si to přiznám dost brzo.
