Článek
Když jsme s přítelem přijeli na víkend do horského hotelu, recepční nám hned při check-inu mezi řečí říkala, že tu mají hodně německých hostů. Mávla jsem nad tím rukou, ale stejně mi to zůstalo v hlavě. Druhý den ráno jsme šli na snídani a bylo narváno. U bufetu se tvořily malé fronty, lidi se různě míjeli mezi stolky, děti pobíhaly kolem. Hned jsem si vzpomněla na všechny ty historky o Němcích a hotelech s bufetem a měla jsem hloupý pocit, že si musím dávat větší pozor než jindy. Takže jsem si brala jen to, co vím, že sním, uhýbala ostatním a pustila před sebe starší paní, i když jsem tam stála dřív.
Když vám někdo nadává přímo za zády
Za mnou stál starší Němec s manželkou. Už když přišli, slyšela jsem, jak si polohlasem německy povzdechl něco o „totálním chaosu“ a „dětech všude“. Německy rozumím docela dobře, takže se mi ty věty hned spojily s mým dlouhodobým pocitem menší hodnoty. Připomnělo mi to situace z dovolených, kdy někdo nahlas komentuje „ty Čechy“, co neumějí parkovat nebo mluví moc nahlas. Okamžitě se mi stáhl žaludek. Dělala jsem, že nerozumím, dívala jsem se soustředěně na kolečka salámu a rohlíky, nabírala si hrozně opatrně, skoro beze zvuku. V hlavě mi jelo jen: hlavně ať si nemyslí, že to tady rabujeme nebo že jsme nevychovaní. A zároveň mě štvalo, že tenhle pocit mám i v hotelu v Česku.
Když jsem došla k pečivu, slyšela jsem, jak ten pán pokračuje. Už to nebylo jen obecné reptání. Řekl něco v tom smyslu, že „ti Češi“ neumějí čekat, že se cpou dopředu a ani neumějí pozdravit. Hlavou nenápadně kývnul směrem k našemu stolu, kde nás předtím slyšel mluvit česky. Jako by tím naznačoval, že mluví konkrétně o nás. V tu chvíli jsem cítila kombinaci studu a vzteku. Právě jsem pustila před sebe cizí paní, brala jsem si polovinu toho, co normálně, a stejně jsem byla posuzovaná stejně jako všichni ostatní. Přemýšlela jsem, jestli mám něco říct, nebo to zase přejít. V jídelně bylo plno lidí, nechtěla jsem scénu. Přítel od stolu viděl, jak tuhnu, a když jsem se vrátila s talířem, jen se ke mně naklonil a tiše se zeptal: „Jsi v pohodě?“ Přikývla jsem, ale nebyla jsem.
Jedno klidné dobré ráno všechno otočilo
Zlom přišel ve chvíli, kdy ten Němec nahlas prohodil: „Češi se prostě neumí chovat.“ Tohle už bylo moc i na mě. Najednou jsem měla pocit, že když zas nic neřeknu, tak s tím vlastně souhlasím. Otočila jsem se k němu čelem, podívala se mu do očí a úplně klidně jsem německy řekla: „Guten Morgen.“ Viděla jsem, jak mu na vteřinu ztuhl výraz. Pak jsem pokračovala, pořád klidně: že rozumím každému slovu, co říká, a že se tu snažím chovat ohleduplně jako kdokoliv jiný. V tu chvíli jsem necítila strach, spíš zvláštní adrenalin. Nebyla to žádná řeč, jen pár vět, ale pro mě to byl velký krok.
On zrudl a úplně znejistěl. Začal koktat, že to tak nemyslel, že je jen nervózní z hluku a že je tady hodně lidí. Jeho žena se na něj podívala typickým výrazem „to jsi přehnal“, a pak se obrátila ke mně a česky řekla: „Dobré ráno.“ Působilo to jako omluva i snaha situaci nějak uklidnit. Já jsem cítila zvláštní směs zadostiučinění a trapnosti. Nesnáším konflikty, vždycky se jim spíš vyhýbám, a najednou jsem stála u bufetu a řešila cizího pána. Když jsem se vrátila ke stolu, přítel se pousmál a řekl, že to bylo možná poprvé, kdy se někdo za podobné řeči musel zastydět hned na místě, a ne jen někde anonymně na internetu.
Proč tenhle moment předčil celý wellness
Zbytek snídaně už proběhl klidně. Ten pán se držel spíš u svého stolu a byl nápadně zticha. Já jsem si v hlavě pořád dokola přehrávala celou scénu a zase jsem si začala vyčítat, jestli jsem nebyla zbytečně ostrá. Pak jsem si ale zrekapitulovala, co jsem vlastně řekla. Nebyla jsem sprostá, nekřičela jsem, jen jsem pojmenovala, co mi vadí. Uvědomila jsem si, že mi vlastně nevadí němečtí hosté, jejich styl dovolené ani to, že si někdo postěžuje na hluk v jídelně. Co mě zasáhne, je ten moment, kdy někdo vezme celé „Čechy“ a shodí je jednou větou, jako by to byla nějaká méněcenná kategorie.
Cestou z jídelny mi došlo, že ten okamžik u bufetu pro mě byl důležitější než celý wellness, na který jsem se tak těšila. Poprvé jsem se nešla omlouvat za to, že jsem Češka, ani jsem nedělala, že neslyším. Jen jsem v klidu trvala na svém. Ne proto, abych někoho ponížila, ale abych si sama před sebou nenamlouvala, že je všechno v pořádku, když není. A i když mě ještě chvíli svíral žaludek, cítila jsem zároveň úlevu, že jsem tentokrát ten pocit neignorovala a nepřešla mlčením, jako to dělám obvykle.
