Článek
Když jsme se s holkami domluvily na sraz v centru, měla jsem radost a zároveň nervy. Neviděly jsme se několik měsíců a já za tu dobu spíš bojovala s únavou a pocitem, že jsem pořád trochu mimo. V práci jsem se přistihla, jak místo e-mailů řeším, co si vezmu na sebe a o čem se budeme bavit. Po práci jsem se zavřela na toaletě, rychle se převlékla, opravila si make-up a snažila se vypadat aspoň trochu svěže. Cestou tramvají do kavárny jsem si v hlavě přehrávala možná témata, abych tam neseděla jako někdo, kdo už nemá co říct. Vnímala jsem to skoro jako malou zkoušku, jestli mezi ně ještě patřím, nebo jestli už jsme se každá posunula úplně jinam.
Jak z obyčejného srazu udělat osobní soud
Přišla jsem asi o deset minut později a hned ve dveřích jsem začala s omluvami. Ony jen mávly rukou, že se nic neděje, ale já jsem i tak měla pocit, že začínám špatně. Sedla jsem si k nim a prvních pár minut jsem spíš jen poslouchala. Bála jsem se jim skákat do řeči, aby to nevypadalo, že se snažím za každou cenu prosadit. Když se mě Petra po chvíli zeptala, jak se mám, trochu se mi ulevilo, že nemusím sama hledat prostor. Začala jsem mluvit o práci, o tom, jak jsem unavená a jak mám pocit, že jen přepínám mezi úkoly a nikdy nic není hotové. V jednu chvíli mi došlo, že mluvím už docela dlouho, a v ten moment jsem koutkem oka zahlédla, jak se Klára podívala do mobilu. V hlavě jsem si to okamžitě přeložila jako: „Nudíš ji, už ji to nezajímá.“ Skoro uprostřed věty jsem přestala mluvit a řekla něco v tom smyslu, že už nebudu fňukat. Navenek se všichni zasmáli, ale mě to zarazilo.
Asi v půlce večera, kdy už jsme měly něco vypito a atmosféra byla docela uvolněná, jsem udělala vtípek, který se mi hned po vyřčení přestal líbit. Nějak jsem spojila děti a kariéru, vtipně mi to znělo jen v hlavě. Dvě z holek mají malé děti a často řeší, jak to skloubit s prací. V kavárně najednou na chvíli ztichlo, Jana posunula hrnek po stole a někdo rychle změnil téma. Nebylo to žádné drama, ale já jsem se v tu chvíli úplně stáhla. V duchu jsem si nadávala, proč musím vždycky něco plácnout, když to není nutné. Zbytek večera jsem byla mnohem opatrnější, víc jsem se usmívala, přikyvovala, snažila se nepřitahovat pozornost. Uvnitř jsem ale měla pocit, že už jsem to pokazila a že se teď všichni jen snaží to nějak dotáhnout do konce.
Cesta domů plná výčitek a scénářů
Když jsme se pak loučily, vypadalo všechno normálně. Objímaly jsme se, říkaly jsme si, že to musíme brzy zopakovat, a dokonce jsme nadhodily pár termínů. Nikdo nevypadal uraženě nebo odtažitě. Přesto jsem už v té chvíli cítila sevření v hrudi a říkala si, že tohle budou jen zdvořilé řeči. Že si možná po cestě domů píšou, co jsem to tam zase předvedla. Cestou na tramvaj jsem si v hlavě přehrávala ten nešťastný vtípek a tu krátkou pauzu, která po něm nastala. Vzpomněla jsem si i na ten moment s mobilem a na to, jak jsem mluvila o práci. Každý detail jsem brala jako důkaz, že jsem večer nezvládla. Fyzicky jsem cítila, jak se mi žaludek stahuje, a místo příjemného pocitu po setkání mi bylo jen těžko.
Doma jsem si udělala čaj v naději, že mě to trochu vrátí do klidu, ale začala jsem si zase všechno vyčítat. Vracela jsem se myšlenkami ke každému momentu večera. Přemýšlela jsem, kdy jsem se smála moc nahlas, kdy jsem byla moc negativní a kdy jsem naopak byla až moc potichu. V jednu chvíli mi problesklo hlavou, že se chovám jak puberťačka, která rozebírá každý pohled a gesto, ale nedokázala jsem to vypnout. Ležela jsem v posteli, telefon vedle sebe, a nakonec jsem to nevydržela. Napsala jsem Petře zprávu, že doufám, že jsem se nechovala divně a že ten vtip o dětech nebyl úplně mimo. Odeslala jsem to a hned jsem měla chuť zprávu vzít zpátky, ale už bylo pozdě.
Když realita vypadá jinak než v hlavě
Druhý den mi Petra odpověděla, že nechápe, co řeším. Napsala, že večer byl fajn, jen jsme všichni byli po práci unavení. Nabídla, že když jsme obě zase v centru, můžeme se po obědě sejít na kafe. Souhlasila jsem, i když jsem měla lehkou obavu, jestli se nechystá na nějakou upřímnou zpětnou vazbu. Na kafe jsme si sedly do malé kavárny za rohem blízko její kanceláře a já se jí po chvíli zeptala, jestli ten můj vtípek nebyl blbý. Zasmála se a řekla, že si ho sotva pamatuje a že to ticho si vykládám moc dramaticky. Pak začala mluvit o svých starostech, o tom, jak se doma s partnerem dohadují o rozdělení péče o děti a že přemýšlela už ten večer, jestli do práce vůbec chce vrátit naplno. V tu chvíli mi došlo, že zatímco já jsem analyzovala sama sebe, ona měla v hlavě úplně jiné věci.
Cestou z toho krátkého kafe jsem o tom přemýšlela a uvědomila si, jak často se mi tenhle pocit vrací. „Zase jsem něco pokazila,“ i když mi nikdo nic neřekl ani nenaznačil. Stačí krátké ticho, pohled do mobilu, změna tématu a já to automaticky čtu jako důkaz, že je problém ve mně. Na jednu stranu mě trochu uklidnilo, že ten večer nejspíš žádný průšvih nebyl a že si holky nic zvláštního nevšimly. Na druhou stranu mě zamrzelo, kolik energie takhle zbytečně utrácím na domýšlení a na to, že se za všechno obviňuji. Řekla jsem si, že příště, až tenhle pocit zase přijde, zkusím ho aspoň pojmenovat a nebrat svůj první výklad jako hotovou pravdu. A možná se zase prostě někoho zeptám, místo abych si v hlavě celý večer všechno vykládala tak, aby to vyznělo proti mně.
