Článek
Seděla jsem prvního ledna doma v teplácích u stolu, před sebou čistou stránku v diáři a hrnek chladnoucího čaje. Všude na sítích samé „nové začátky“ a „rok, kdy si ujasníš priority“. Normálně mě to spíš otravuje, ale tentokrát mě to nějak chytlo. Psala jsem si, že nebudu dělat neplacené přesčasy, že si budu hlídat pauzy, že přestanu zvedat služební mobil po pracovní době a že se aspoň začnu dívat po jiné práci. Věděla jsem, jak to s předsevzetími bývá, ale přesto jsem se cítila klidněji a měla jsem pocit, že si konečně dovoluju něco změnit. Říkala jsem si, že když začnu hned v lednu, třeba mi to tentokrát vydrží.
První pracovní den s novým odhodláním
První pracovní den po dovolené jsem přišla do kanceláře o něco dřív než obvykle. Udělala jsem si čaj, v klidu zapnula počítač a v hlavě měla jedinou větu: dneska odcházím v pět. Všichni byli po svátcích takoví zpomalení, kolegové si ukazovali fotky z Vánoc a šéf chodil po kanceláři v nezvykle dobré náladě. Mluvil o tom, jak letos budeme víc plánovat a míň „hasit požáry“, a já jsem se toho chytla. Znělo to, jako že se možná opravdu něco změní, nejen u mě, ale i shora. Celý den jsem si hlídala čas a když se na monitoru objevilo 17:00, uložila jsem práci, vypnula počítač a prostě vstala. Nikdo nic neřekl, jen jsem se rozloučila a šla. Měla jsem pocit, že jsem pro sebe udělala důležitý krok, i když to navenek byla úplně obyčejná věc.
První týden se do práce pomalu začaly vracet staré zakázky a resty, ale pořád to šlo zvládnout v normální pracovní době. Občas jsem se musela přemluvit, abych si opravdu udělala pauzu na oběd a nesnědla ho u počítače, ale dařilo se mi to. Když za mnou jedno odpoledne přišel šéf s tím, jestli bych nemohla zůstat „jen dneska tak do šesti“, cítila jsem, že bych měla zpozornět. Zhluboka jsem se nadechla a řekla, že mám domluvené plány a že to dodělám ráno. Srdce mi bušilo, čekala jsem scénu, ale žádná nepřišla. Šéf jen trochu otráveně kývl a odešel. Domů jsem šla s úlevou a s pocitem, že to možná opravdu půjde, když se ozvu včas a nenechám to zajít moc daleko.
Nenápadný začátek návratu k přesčasům
Druhý týden ale začal jinak. V sedm ráno mi pípnul e-mail s předmětem „URGENTNÍ – potřebujeme vaši pomoc“. Ještě jsem seděla v pyžamu v kuchyni. Zpráva byla od vedení, psali v ní o jednom větším klientovi, který tlačí na termíny, a o tom, jak „teď musíme všichni zabrat“. Do práce jsem šla s nepříjemným pocitem. Během dne se atmosféra změnila, najednou se bralo jako samozřejmé, že kdo to „myslí vážně“, zůstává déle. Nikdo nic výslovně nenařídil a o přesčasech se nemluvilo, prostě lidi dál seděli u počítačů. Mně bylo blbé sbalit si věci v pět, když kolega vedle zjevně ještě ani nebyl na obědě. Začala jsem zůstávat o hodinu, někdy o dvě déle, aniž by mě k tomu někdo nutil. Jen jsem nechtěla být ta, co nedrží partu.
Ve čtvrtek druhý týdne mě šéf zastavil mezi dveřmi. Měl takový ten kamarádský tón, který používá, když po někom něco chce. Řekl, že by bylo „super“, kdybych přišla v sobotu aspoň na pár hodin, že se to teď fakt hodí a že si to vedení „zapamatuje“. Věděla jsem, že to není povinné, nikde to nebylo napsané, ale z jeho výrazu bylo jasné, jak moc se to vlastně očekává. Už jsem měla domluvenou návštěvu u rodičů, bydlí dvě hodiny cesty a o Vánocích jsme se skoro neviděli. V hlavě mi běželo: práce, rodiče, práce, rodiče. Chvíli jsem mlčela a pak ze mě vypadlo, že teda přijdu dopoledne. Šéf se spokojeně usmál, já jsem v tu chvíli věděla, že jsem zase ustoupila. Rodičům jsem napsala, že přijedu později, a hned po odeslání zprávy jsem na sebe byla naštvaná. Zase jsem ustoupila.
Sobota v kanceláři a tvrdé prozření
V sobotu dopoledne nás seděla v kanceláři asi polovina týmu, každý zíral do monitoru a popíjel kafe z automatu. Žádné oficiální zadání, jen obecné „dohnat, co se nestihlo“. Všichni dělali, jako by to byla úplně normální součást práce. Kolega se pousmál a prohodil něco jako „nový rok, starý život“, všichni se zasmáli a jelo se dál. Mně ta věta ale zůstala v hlavě. Došlo mi, že jsem si v diáři možná napsala hezké věty, ale ve skutečnosti dělám pořád to samé. Jen jsem si to celé pojmenovala jinak, ale chovala jsem se pořád stejně. Když jsem odpoledne seděla v autobuse k rodičům, byla jsem vyčerpaná a dívala se z okna bez nějaké konkrétní myšlenky. Napadalo mě pořád dokola: chci tohle za rok znovu? A co budu dělat jinak, když teď neudělám nic?
Večer v kuchyni u rodičů jsem to nakonec nevydržela a začala o tom mluvit s mámou. Mezi mytím nádobí a krájením zeleniny na salát jsem jí popisovala, jak jsem si prvního ledna psala předsevzetí a jak rychle to celé splasklo. Přiznala jsem jí, že jsem doufala, že se v práci něco „samo“ změní jen proto, že je nový rok a že si napíšu pár vět do diáře. Máma mě vůbec neodsuzovala, spíš se tvářila, že to zná. Řekla mi, že datum v kalendáři je dobrá záminka se zastavit, ale že opravdová změna většinou začíná ve chvíli, kdy je člověk ochotný udělat i nepříjemné kroky a vydržet u nich, i když z toho ostatní nejsou nadšení. Cestou domů jsem si uvědomila, že mě nový rok vlastně nezklamal. Jen mi ukázal, že pokud chci něco jinak, nemůžu čekat, že to za mě vyřeší jeden den v roce. Budu muset ty hranice dodržovat i tehdy, kdy je mnohem jednodušší kývnout a zůstat v sobotu v práci.
