Článek
Ráno jsem si kvůli tomu pohovoru vzala půlden volna, což u nás v práci vždycky znamená docela komplikace s předáváním úkolů. Přesto jsem měla pocit, že to dává smysl. Firma mi vždycky připadala seriózní, měla dobré jméno a inzerát vypadal, že by to mohl být krok dál. V tramvaji jsem si v hlavě opakovala, co chci říct, jak vysvětlím, proč hledám změnu, a na co se určitě zeptám. Byla jsem nervózní, ale spíš tak zdravě. Říkala jsem si, že když už do toho investuju čas a energii, zkusím tomu dát férovou šanci a opravdu zjistit, jestli si sedneme.
Když seriózní firma začne skřípat hned
Hned u recepce ale začalo být něco divné. Paní za pultem o mém pohovoru nic nevěděla, chvíli někam volala, pak mě poslala sednout si „někam tamhle“, bez vysvětlení, co se bude dít. Dalších pár minut kolem mě chodili lidi, nikdo si mě moc nevšímal. Po asi dvaceti minutách přišla personalistka, omluvila se takovým neurčitým způsobem a mezi dveřmi si spletla název pozice, na kterou jdu. Když jsme si sedly, bylo zjevné, že vůbec neví, kdo jsem. Můj životopis viděla očividně poprvé, i když jsem jí ho posílala dvakrát. V duchu jsem protočila oči, ale řekla jsem si, že to přejdu a budu doufat, že zbytek už bude v pořádku.
V místnosti s námi seděl i muž, který měl být můj potenciální nadřízený. Při představování se na mě sotva podíval, víc ho zajímal mobil na stole. Personalistka mezitím jela naučený monolog o „rodinné atmosféře“ a „ploché struktuře“, což jsem slyšela už na spoustě jiných pohovorů. Zpozorněla jsem ve chvíli, kdy začala mluvit o tom, že je u nich „normální“ zůstávat v práci klidně do devíti večer, být o víkendech na telefonu a že hledají lidi, kteří jsou pro firmu ochotní hodně udělat. Pak jen tak mimochodem dodala, že přesčasy se u nich neproplácejí, protože „všichni chápou, že je potřeba zabrat“. V hlavě jsem začala pochybovat, ale rozhodla jsem se to hned nehodnotit a počkat, co přijde dál.
Testy, tlak a první červené vlajky
Po chvilce poměrně povrchního povídání vytáhla personalistka hromadu papírů a oznámila, že teď mě čeká osobnostní test, asi dvě stě otázek, a k tomu ještě logický test, všechno na čas. O ničem takovém se nezmiňovali ani v inzerátu, ani v mailu. Bylo mi to divné, ale v tu chvíli jsem nechtěla vypadat, že dělám problémy, tak jsem se jen zeptala, jak dlouho to asi zabere, a pustila se do toho. Už po pár minutách mi bylo nepříjemně. Otázky typu, jestli bych kvůli úspěchu obětovala volný čas nebo rodinu, nebo jestli mi nevadí, když někdo přebírá kontrolu nad mým dnem, ve mně vzbuzovaly pocit, že je nezajímá, co umím, ale spíš, jak moc jsem ochotná se podřídit.
Když jsem testy dokončila, odvedli mě do zasedačky, kde už sedělo dalších pět uchazečů. Oznámili nám, že nás čeká „týmové cvičení“. Dostali jsme modelovou situaci a měli jsme se na ní domluvit, kdo by co dělal, a pak navzájem hodnotit, kdo z nás je pro tým nejméně přínosný. Všichni jsme se viděli poprvé a bylo cítit, že je to všem nepříjemné. Manažer to sledoval a komentoval stylem, že „kdo neustojí tlak tady, neustojí ho ani v reálu“, a u toho se smál. V ten moment jsem si začala dost konkrétně představovat, jak by to asi vypadalo v běžném provozu. Zároveň jsem přemýšlela, jak z toho celého slušně vycouvat, protože mi bylo jasné, že tohle není prostředí, kde bych chtěla trávit většinu svých dní.
Okamžik, kdy si jasně nastavíte hranice
Na závěr si mě manažer zavolal zvlášť do malé místnosti. Už po prvních větách mi bylo jasné, že to nebude standardní závěr pohovoru. Začal se ptát, jestli plánuju děti a kdy, jak zvládám tlak, jestli mi nevadí „tvrdší styl vedení“ a jestli jsem ochotná přijmout, že na mě někdo občas zvýší hlas. Vysvětloval to tím, že u nich jde o emoce a „rychlé tempo“. Pak zmínil, že očekává, že nový člověk bude k dispozici v podstatě kdykoli, protože u nich je provoz stále v chodu. A když nakonec řekl částku, kterou si představují jako nástupní plat, skoro jsem se zasmála. Byla výrazně nižší, než psali v inzerátu, a ještě k tomu bez příplatků za přesčasy. V tu chvíli jsem měla jasno.
Na místě jsem ale neměla sílu pouštět se do toho, proč mi to celé přijde mimo. Řekla jsem, že si to potřebuju v klidu promyslet, poděkovala jsem za čas a rozloučila se. Jakmile jsem seděla v tramvaji, došlo mi, že mi to vlastně vzalo celé dopoledne a kus energie, jen abych zjistila, že moje hranice jsou někde úplně jinde, než kde je má tahle firma. Ten večer jsem jim napsala krátký mail, že o pozici nemám zájem, a stručně popsala, že mi nesedí nastavení pracovní doby, přístup k lidem a rozdíl mezi tím, co slibují v inzerátu a co reálně nabízejí. Odpověď nikdy nepřišla. Paradoxně mi to ale pomohlo ujasnit si, co už v práci tolerovat nechci a že není ostuda z pohovoru odejít s tím, že raději zůstanu tam, kde mám aspoň základní respekt.
