Článek
Po práci jsem byla úplně vyčerpaná, hlava mi jela ještě v tramvaji a poslední, na co jsem měla sílu, bylo stát u sporáku. Domluvily jsme se s kamarádkou, že si uděláme malý „odpočinkový večer“, sedneme si někam na večeři a v klidu probereme, co je nového. Vybrala jsem restauraci, o které jsem slyšela, že tam mají výborné jídlo a hlavně „skvělý servis“. Přišly jsme kolem sedmé, bylo docela plno, ale místo se našlo. Měla jsem docela dobrou náladu, říkala jsem si, že si to zasloužíme, a těšila jsem se, že si v klidu popovídáme a nebudeme nic řešit.
Večer, který se začal nenápadně kazit
Hned od začátku jsem ale cítila, že něco nesedí. Číšník na mě působil odtažitě, spíš jako člověk, kterého obtěžujeme, než jako někdo, kdo je v práci. Při objednávání mluvil hodně stroze, bez snahy o jakýkoli kontakt. Nečekám žádné vtipy a povídání, ale tady to bylo až nepříjemné. Na jídlo jsme navíc čekaly výrazně déle, než bych v takovém podniku čekala, a po chvíli jsem si všimla, že kolem nás nosí talíře stolům, kde lidé přišli po nás. Asi po půl hodině jsem se číšníka slušně zeptala, jestli se na naši objednávku nezapomnělo. Jen odsekl, že kuchyně je plná. V tu chvíli mě napadlo, že to s tím „skvělým servisem“ asi nebude tak horké a že tady nejspíš žádné velké dýško nechávat nebudu.
Jídlo nakonec přinesli. Jedno bylo sotva vlažné a u druhého byla jiná příloha, než si kamarádka objednala. Ani jedna z nás neměla chuť dělat scénu, po tom dni jsme na to prostě neměly energii, ale kamarádka sebrala odvahu a číšníkovi klidně řekla, že si objednala jinou přílohu. On protočil oči a jen utrousil, že „to je přece skoro stejné“. V tu chvíli jsem se začala cítit trapně, jako bychom opravdu byly nějaké otravné zákaznice, co si vymýšlejí. Přitom jsem měla pocit, že jsme fakt nic zvláštního nechtěly – jen to, co jsme si objednaly. Shodly jsme se, že to nebudeme dál rozpitvávat, jídlo sníme, zaplatíme a prostě co nejdřív zmizíme.
Když se řeč na dýško změní v ponížení
Když pak přišlo na placení, požádala jsem o účet, řekla, že to bude dohromady a že zaplatím kartou. Číšník mi přinesl terminál, podíval se na mě a bez mrknutí oka nahlas řekl: „Tak tam zadáte částku plus deset procent dýško, to je tady standard.“ Zůstala jsem na chvíli zaskočená. Ne tím, že zmínil dýško, ale tím tónem, jako by oznamoval něco samozřejmého, co prostě musím udělat. V hlavě se mi během pár vteřin protočily všechny momenty toho večera – čekání, odsekávání, protočené oči, komentář ke kamarádce. Vůbec jsem neměla pocit, že by si za ten večer nějakou „povinnou“ odměnu zasloužil.
Řekla jsem mu, že žádné dýško dávat nechci, protože jsem nebyla spokojená se službou, a zadala jsem do terminálu jen přesnou částku z účtu. Měla jsem pocit, jako by v něm v tu chvíli něco ruplo. Zvedl hlas a začal mluvit o tom, že lidi „dneska neumí nechat ani základních deset procent“ a že „na západě bych se takhle ztrapnila“. Mluvil dost nahlas, takže jsem viděla, jak se na nás začínají otáčet lidi u vedlejších stolů. V tu chvíli mi okamžitě zrudl obličej, cítila jsem, jak se mi klepou ruce, a jen jsem doufala, že to co nejdřív skončí.
Odchod, pochyby a poslední možnost, jak se bránit
Snažila jsem se mu klidně a věcně říct, že dýško je dobrovolné a že způsob, jakým s námi mluvil celý večer, mi nepřijde v pořádku. Nepomohlo to. Pokračoval v tom svém monologu, mávl rukou a prohodil něco jako že „takhle to dopadá, když si restauraci otevřeme pro Čechy“. V tu chvíli jsem se cítila ještě hůř, jako by najednou nešlo jen o mě, ale o nějaký jeho osobní problém se všemi hosty. Kamarádka se mě zkusila zastat, řekla něco v tom smyslu, že jeho chování je mimo, ale on ji úplně ignoroval a mluvil pořád jen ke mně. Nakonec jsem jen vzala účtenku, hodně stroze poděkovala a rozhodla se to ukončit tím, že prostě odejdeme. Bylo jasné, že s ním se na ničem nedomluvíme.
Když jsme vyšly ven, rozklepala mě ta situace naplno. Byla jsem napůl naštvaná a napůl strašně ponížená. Cestou domů jsme s kamarádkou rozebíraly, jestli jsem to s tím odmítnutím dýška nepřehnala. Obě jsme se ale rychle shodly, že za tenhle přístup si žádnou odměnu navíc prostě nezasloužil. Doma jsem si sedla k počítači a napsala věcnou recenzi. Bez nadávek, jen popis toho, co se stalo. Byl to pro mě způsob, jak ten pocit nespravedlnosti aspoň trochu ze sebe dostat a ujistit se, že odmítnout těch deset procent za takový „servis“ nebylo nic špatného.
