Článek
Po práci jsem byla vyřízená, v žaludku prázdno a v hlavě jen představa, že doma co nejrychleji něco hodím na pánev. Zastavila jsem se v supermarketu cestou od tramvaje, byl to klasický všední podvečer, lidi všude, ale nijak výjimečný chaos. Nabrala jsem pár věcí na večeři – těstoviny, omáčku, k tomu něco navíc, protože hlad mě vždycky přemluví. Když jsem dojela s košíkem k pokladnám, koukla jsem automaticky na klasické fronty. Jedna byla docela krátká, tak jsem si bez přemýšlení stoupla tam. V hlavě jsem zároveň přepočítávala, jestli mám v peněžence dost hotovosti, nebo sáhnu po kartě. Hlavní plán byl prostý: zaplatit, vypadnout a doma konečně jíst.
Proč mě samoobslužné pokladny tak dráždí
Samoobslužné pokladny jsem přehlídla skoro automaticky. Mám je vedle sebe pokaždé, ale už jsem si vypěstovala takový tichý odpor. Párkrát jsem to zkusila, ale pokaždé něco pípalo, musela jsem volat obsluhu, řešit váhu na podstavci a připadala jsem si neschopně, i když to ve skutečnosti nebyla moje práce. Takže když je u klasické pokladny aspoň trochu rozumná fronta, jdu tam. Stála jsem ve frontě, zírala do displeje u vedlejší kasy a v hlavě přepínala z pracovního módu do domácího. Fakt jsem neřešila nic víc.
Za chvíli se u front začal motat hlídač, takový ten chlapík, co pořád obchází mezi samoobslužnými pokladnami, kontroluje účtenky a sem tam někoho navede. Začal od začátku fronty a všem opakoval, že u samoobslužných to teď jde rychleji, a rukou pořád mával k pokladnám, kde skoro nikdo nestál. Lidi přede mnou se nechali přemluvit, někdo se bez řečí přesunul, někdo jen mávl rukou. Když došel ke mně, řekl tónem, jako by to byla samozřejmost: „Pojďte taky tam, tady se zbytečně zdržujeme.“ V tu chvíli mě to naštvalo. Najednou jsem neměla pocit, že mi nabízí možnost, ale že mě komanduje, kam mám jít.
Zákazník, nebo podezřelý pod dohledem kamer
Nadechla jsem se a snažila se zůstat klidná. Řekla jsem mu, že k samoobslužné pokladně nechci, že radši počkám u normální pokladny s pokladní. On protočil oči tak okatě, že jsem to viděla i z boku, a prohodil: „Tohle už dneska skoro nikdo nechce dělat, většina lidí chodí k samoobslužným pokladnám.“ Jeho tón byl něco mezi výčitkou a poučením. V tu chvíli mi došlo, že mi vlastně nejde jen o pohodlí, ale i o princip. Vadí mi, že mám dělat práci pokladní, aniž by se tomu tak říkalo. Že se z běžné služby dělá něco, co si má člověk obsloužit sám. Nahlas jsem ale jen zopakovala: „Já si radši počkám u klasické pokladny, děkuju.“ Snažila jsem se, aby to neznělo útočně.
On se ušklíbl a napůl v legraci, napůl vážně řekl: „My už tady nejsme od obsluhování, my jsme tady jen od hlídání, abyste nekradli.“ Najednou bylo kolem na chvíli ticho. Ta věta mě v první vteřině rozesmála, protože byla až nepříjemně upřímná. Zároveň mě ale dost zasáhla. Uvědomila jsem si, že v jeho očích nejsem zákazník, ale někdo, koho je potřeba mít pod dohledem. Rozhlédla jsem se kolem, pár lidí se rozpačitě uchechtlo, někdo sklopil oči, většina dělala, že to neslyšela. Atmosféra byla divná, bylo to sice pravdivé, ale ne úplně vhodné.
Nechci dělat pokladní zadarmo a mlčet
Cítila jsem směs pobavení a vzteku. Nechtěla jsem se s ním hádat, ale úplně to spolknout jsem taky neuměla. Tak jsem mu polohlasem, trochu ironicky odpověděla: „Právě proto chci živou pokladní. Aby tu ještě někdo skutečně pracoval a ne jen hlídal.“ Neřvala jsem, spíš jsem to konstatovala. On jen pokrčil rameny, otočil se a šel dál přesvědčovat další zákazníky u vedlejší fronty. Já jsem zůstala stát na svém místě a najednou jsem začala přemýšlet, jestli jsem to nepřehnala. Jestli jsem nebyla protivná zbytečně, jen protože jsem byla unavená a hladová.
Když jsem se konečně dostala na řadu, pokladní byla milá, jen pozdravila, markovala a na závěr popřála hezký večer. Nic velkého, žádný hluboký rozhovor. Ale už jen to, že tam někdo seděl, že jsem jí podala peníze a ona je přijala, mě uklidnilo. Tím jsem si potvrdila, že to, co chci, není nic přehnaného. Nechci bojkotovat technologie, nechci žít v minulosti. Jen nechci, aby se úplně vytratila chvíle, kdy se člověk s někým krátce potká, a aby se z nás všech stali jen potenciální zloději, kteří si mají sami namarkovat nákup a rychle zmizet. Když jsem vyšla z obchodu s taškou v ruce, došlo mi, že to celé nebylo jen o pár minutách ve frontě, ale o tom, co jsem si pro sebe potřebovala nastavit.
