Článek
Klasický večer u nás doma. Jsem s malou celý den, jsem nevyspaná a už odpoledne počítám hodiny, kdy přijde Petr z práce. Taky přijde úplně vyčerpaný, vidím na něm, že má dost, ale zároveň se mi uleví, že aspoň na chvíli převezme péči. Bydlíme v malém 2+kk, dcera má postýlku v ložnici a my tam máme položenou dětskou chůvičku. Je čas ji uložit a domluvíme se, že dneska ji uspí on, protože já už sotva stojím na nohou. Uvařím si čaj, sednu si do obýváku a ze zvyku zapnu přijímač chůvičky dřív, než bych to udělala normálně. Ještě než ji vůbec začne uspávat. Mám pocit, že když ji „slyším“, tak ji aspoň trochu kontroluju.
Co jsem slyšela přes dětskou chůvičku
Sedím na gauči, v ruce mobil, bezmyšlenkovitě projíždím internet, čaj chladne na stole. Chůvičku mám vedle sebe, čekám, že se ozve maximálně nějaké zakňourání nebo Petr, jak na ni šeptá. Najednou ale slyším jen jeho hlas. Mluví potichu, musí stát někde u postýlky, a mně dojde, že s někým telefonuje. Nejdřív mě jen zarazí, jak ho slyším „z druhé strany zdi“, to se běžně neděje. Chvíli mi to přijde skoro vtipné, že si ho takhle můžu tajně odposlechnout, ale pak mi začne být nějak divně. Podle tónu poznám, že to není hovor o tom, co bude zítra v práci. Zpozorním, mobil odložím a jen sedím a poslouchám. Spíš ze zvědavosti než se záměrem ho kontrolovat, ale cítím, jak ve mně roste nervozita.
Přes chůvičku slyším, jak kamarádovi říká, že „už mě nedává“, že „je to doma se mnou na palici“ a že má někdy pocit, „že by nám bez ní bylo líp“. Chvíli mi trvá, než mi dojde, že „ona“ není dcera, ale já. V tu chvíli úplně ztuhnu. Vybaví se mi poslední měsíce – jak brečím v koupelně, jak na něj zvýším hlas kvůli blbosti, jak ho odstrkuju, když se mě snaží obejmout, protože jsem prostě vyřízená. Najednou mám pocit, že se na sebe dívám zvenčí a vidím jen to, jak jsem selhala jako partnerka. Přestanu vnímat, co říká dál, jen cítím, jak se mi zvedá žaludek. Vypnu chůvičku, ani nedopiju čaj, vezmu si bundu, klíče a potichu vyjdu z bytu. Mám pocit, že tam vedle něj nemůžu být ani minutu.
Útěk z bytu a první konfrontace
Před domem se mi rozklepou kolena tak, že si musím sednout na lavičku. Je mi hrozně trapně, protože kolem chodí sousedi se psy a já tam brečím. Vytáhnu mobil a volám Lence, svojí nejbližší kamarádce. Sotva se ozve, začnu jí mezi vzlyky vyprávět, co jsem slyšela. Pletu detaily, skáču z jedné věty do druhé, jen potřebuju, aby někdo věděl, co se právě stalo. Lenka mě nechá vymluvit a pak začne mluvit klidně a věcně. Řekne mi, že lidi do telefonu často přehánějí, že Petr asi vůbec nepočítal s tím, že ho někdo slyší, a že to z něj prostě lezlo ven. Zároveň ale dodá, že je vidět, že jsme oba na dně a že tohle už není jen „ponorka po dítěti“. Domluvíme se, že se projdu kolem bloku, trochu se uklidním a pak půjdu domů. „Neodcházej z vlastního bytu kvůli jedný větě, ale řekni mu, co ti to udělalo,“ řekne mi. V tu chvíli mi to přijde skoro nemožné, ale přikývnu, i když mě neslyší.
Asi po dvaceti minutách se vracím. Srdce mi buší, když odemykám. Vejdu dovnitř a Petr sedí v obýváku u televize, jako by se nic nestalo. Řekne jen, že malá usnula celkem rychle. Chvíli kolem sebe chodíme. Já se převlékám do pyžama, dávám nádobí do dřezu, ale cítím napětí pokaždé, když je v místnosti. Atmosféra mezi námi je najednou jiná a nepříjemná. Nakonec si k němu sednu na gauč a řeknu mu, že jsem chůvičku zapnula dřív a slyšela kus jeho telefonátu. Snažím se mluvit klidně, bez scén. Vidím, jak ztuhne, jak mu na chvíli zmrzne výraz. Vypadá překvapeně a provinile. Rychle začne vysvětlovat, že „jen ventiloval“, že to tak nemyslel, že to prostě plácnul.
Nečekaný rozhovor, který nám změnil vztah
Tím se ale už nedá nic úplně zahladit. Začne mezi námi rozhovor, který jsme měli vést už dávno. Říkám mu, co přesně jsem slyšela a co to se mnou udělalo. Jak jsem se najednou cítila cizí ve vlastním bytě, jak jsem měla potřebu utéct, protože vedle člověka, který o mně tohle říká, jsem se necítila v bezpečí ani milovaná. On po chvíli přestane uhýbat a začne mluvit jinak. Přizná, že se cítí odstrčený, že poslední měsíce vidí hlavně mě s dítětem a moje výčitky, že pořád něco dělá špatně. Řekne, že neměl odvahu mi to říct napřímo, protože se bál mé reakce. Vysvětlí, že větu „bez ní by bylo líp“ myslel spíš jako zoufalou nadsázku, že ho nenapadlo, jak to může znít, a že ho ani nenapadá, že by ode mě odešel. Jen je prý stejně vyčerpaný jako já a neví, jak z toho ven.
Večer nakonec neskončí tichou domácností, ale dlouhým povídáním. Malá spí za zdí a my místo sledování seriálu probíráme úplně obyčejné praktické věci. Kdo si kdy odpočine, jestli si můžu jednou týdně vzít pár hodin jen pro sebe a on bude s malou sám, jak si můžeme víc říkat o pomoc dřív, než na sebe začneme křičet. Opatrně zmíním, že mě už dřív napadlo zkusit párového terapeuta, a zeptám se, jestli by do toho šel. Neodmítne to. Uvědomím si, že to, co jsem slyšela přes chůvičku, pro mě bylo dost tvrdé, ale i jasné varování, že takhle to dál nejde. Pořád mě ta věta bolí a vím, že ji jen tak nezapomenu. Ale do postele nejdu s pocitem, že jsem „ta, bez které by bylo líp“. Spíš s vědomím, že jsme oba na konci sil a že musím začít mluvit dřív, než zas jednou vezmu bundu a uteču z vlastního bytu.
