Článek
Bydlím v menším bytě v paneláku, takový ten klasický dva plus jedna. Okna z obýváku mám přímo proti oknům jiného bytu v dalším vchodu. Večer tam často sedím u počítače nebo koukám na televizi, někdy u toho jím, někdy jen bezmyšlenkovitě projíždím internet. Žaluzie jsem nikdy moc nezatahovaI, přišlo mi to zbytečné, prostě jsem byl zvyklý, že je večer do bytu vidět. Jednoho dne jsem si ale všiml, že v protějším okně vždycky stojí chlápek a dívá se směrem ke mně. Říkal jsem si, že to asi bude náhoda, že se třeba jen dívá ven, přemýšlí nebo tam kouří a já si toho jen víc všímám.
Po pár dnech mi ale došlo, že to náhoda nebude. Všiml jsem si, že pokaždé, když jsem večer rozsvítil, se v tom okně po chvíli objevil ten samý chlap. Ne že by tam stál hodiny, ale prostě tam byl, pokaždé. Najednou jsem začal víc vnímat, co doma dělám. Připadal jsem si jak v akvárku, pořád s pocitem, že mě někdo sleduje, i když jsem si jen šel do kuchyně pro čaj nebo si sedl na gauč. Zkoušel jsem to ignorovat a říkal jsem si, že kvůli němu přece nebudu měnit svůj režim a že je možná problém ve mně, že jsem si toho vůbec začal všímat. Jenže čím víc jsem to dělal, tím víc mě to vnitřně štvalo a lezlo mi to na nervy.
Když slušná snaha nezabere
Rozhodl jsem se, že zkusím takovou „slušnou“ cestu. Několikrát jsem se na něj přímo podíval, aby mu došlo, že vím, co dělá. Neuhýbal jsem pohledem, prostě jsem se díval zpátky. On ale nic. Žádné gesto, žádný stud, jen tam stál a koukal dál mým směrem, jako bych byl nějaký program v televizi. Jednou jsem na něj dokonce mávl, takovým ironickým způsobem, jakože „čau, já tě vidím“. Čekal jsem aspoň nějakou reakci, ale nedočkal jsem se ničeho. Žádné mávnutí zpět, žádné couvnutí od okna. Jen stejný výraz, stejné koukání. V tu chvíli se to ve mně ještě víc nahromadilo, protože jsem měl pocit, že si mě bere jako zábavu a vůbec neřeší, že mi je to nepříjemné.
Začal jsem kvůli tomu víc zatahovat žaluzie, hlavně večer, když jsem byl doma sám. Vždycky, když jsem šel do obýváku, tak jsem přemýšlel, jestli je mám stáhnout, nebo to nechat být. Zároveň mě ale rozčilovalo, že se kvůli nějakému cizímu chlapovi musím doslova schovávat doma a kazit si výhled. Jednoho večera jsem přišel unavený z práce, hlava plná věcí, otevřel jsem si pivo a prostě si sedl k televizi. Automaticky jsem se podíval ven a zase jsem ho zahlídl, jak stojí v tom svém okně a dívá se. V tu chvíli se to ve mně nějak zlomilo, už jsem neměl náladu dělat, že to nevidím. Hlavou mi proběhla myšlenka, že když chce koukat, tak ať kouká pořádně.
Domácí „vystoupení“, které všechno změnilo
Stoupl jsem si schválně doprostřed obýváku tak, aby mě musel vidět, kdyby se jen trochu díval mým směrem. Chvilku jsem tam jen stál a díval se zpátky do jeho okna. Pak jsem si začal demonstrativně sundávat tričko, úplně pomalu, i když jsem se cítil trochu trapně. V hlavě jsem měl takové to: „Tak pojď, kamaráde, pojď se podívat, když jsi tak zvědavej.“ Neskončil jsem u trička, pokračoval jsem, sundal jsem si kalhoty a nakonec i všechno ostatní, až jsem tam stál úplně nahej. Nebyl to žádný tanec ani show, spíš takové obyčejné courání po pokoji, ale schválně jsem se ještě otočil čelem k oknu. Chodil jsem od gauče ke stolku a zpátky, jako bych si něco hledal, ale přitom jsem koutkem oka sledoval, co dělá on.
Reakce přišla skoro hned. Najednou se v jeho okně něco pohnulo, on uskočil dozadu a během pár vteřin se tam zatáhly žaluzie. Ta rychlost mě v tu chvíli pobavila, rozchechtal jsem se nahlas, celé to působilo strašně absurdně. Stál jsem tam nahej uprostřed obýváku a smál se na zatažené okno. Zároveň mi ale během chvilky došlo, co jsem vlastně udělal. Do smíchu se mi začal míchat pocit trapnosti, jestli jsem to už nepřestřelil. Hlavou mi na vteřinu proběhlo, jestli kvůli tomu nemůžu mít nějaký problém, jestli jsem to fakt nepřehnal. Pak jsem si ale řekl, že jsem u sebe doma, za zavřeným oknem, nikoho jsem nevolal, tak jsem se oblékl a zkusil to pustit z hlavy.
Setkání tváří v tvář a ticho po bouři
Další dny jsem byl docela zvědavý, jestli se ta scéna bude opakovat. Všímal jsem si toho okna víc než dřív. Nikdo tam ale už nestál tak, jako předtím. Většinou měl zatažené žaluzie, a když ne, tak tam byl vidět spíš jen obrys postavy, co kouká do telefonu nebo se motá po bytě, ale žádné vyložené čumění směrem ke mně. Jednou jsme se náhodou potkali před domem. Pozdravili jsme se takovým tím stručným „dobrý den“, bez úsměvu, bez komentáře, jen rychlý oční kontakt a každý si šel po svém. Oba jsme se tvářili, jako by se nikdy nic nestalo. Od té doby mám v obýváku zase klid a zpětně mám pocit, že jsem mu tím svým domácím „vystoupením“ definitivně sebral chuť mě sledovat.
