Článek
Po tom roce jsem byla úplně vyčerpaná. V práci samé uzávěrky a stres, doma čerstvý rozchod, který jsem navenek zlehčovala, ale uvnitř jsem byla dost rozhozená. Když se blížil firemní vánoční večírek, říkala jsem si, že aspoň na chvíli vypnu. Že se hezky obléknu, dám si víno, zasměju se a možná se trochu víc ukážu vedení, protože jsem tou dobou přemýšlela, že bych chtěla postoupit. Chodili jsme každý rok do stejné restaurace v centru, znala jsem to tam nazpaměť. Hned po příchodu jsem cítila klasické trapné ticho u stolu a svoji nervozitu, tak jsem si nalila první skleničku rychleji než obvykle. V hlavě jsem měla jedno jediné: dneska nebudu nic řešit, prostě vypnu. Jenže místo vypnutí jsem přestala hlídat samu sebe.
Když si vás vedení najednou všimne
Vedení sedělo u druhého stolu jako vždycky. Po chvíli jsem si všimla, že si mě ředitel i obchodní šéf častěji zvou k sobě, že mě volají na panáky, vtahují do řeči, smějí se mým poznámkám víc než jindy. Normálně jsem měla pocit, že jsem v kanceláři spíš nenápadná. Teď jako by si mě najednou všimli. Lichotilo mi to a zároveň jsem cítila, že s každou další skleničkou jsem uvolněnější, hlasitější a víc koketní. Jindy bych si od šéfů držela větší odstup, tady jsem to brala jako neškodné popíjení. V hlavě mi běželo, že je to jen večírek, že se prostě lidi baví a přehánějí, že to druhý den vyšumí. Byla jsem už dost opilá na to, abych si to omlouvala, místo abych se zastavila.
Když restaurace začala zavírat, padl návrh, že půjdeme ještě „na afterparty“ do hotelového baru vedle. Byla to taková naše firemní klasika, pár lidí tam chodilo skoro po každé akci. Většina kolegů už se ale zvedala domů, řešili poslední tramvaje a hlídání dětí. Já jsem seděla a v hlavě měla představu, jak přijdu do tichého bytu a zase tam budu sama. Nechtělo se mi. Když mě šéfové a pár dalších přemlouvali, ať jdu s nimi, moc dlouho jsem neodolávala. Říkala jsem si, že jde jen o pár drinků navíc, že přece nejsem dítě, abych se neuměla ohlídat. Jenže realita byla taková, že hranice jsem už měla hodně posunuté a sama sobě jsem to odmítala přiznat.
Návrh na pokoj a šok ráno
V hotelovém baru se atmosféra ještě víc uvolnila. Seděla jsem mezi oběma šéfy, padaly dvojsmyslné vtipy, oni je podávali takovým tím stylem „všichni jsme dospělí“ a „co se stane na večírku, zůstane na večírku“. Všichni se smáli, já taky. Někde vzadu v hlavě jsem měla, že tohle už je za mojí komfortní zónou, ale hlasitější bylo to druhé: konečně se o mě zajímají, konečně nejsem jen ta nenápadná. Když pak přišel návrh jít „nahoru na pokoj ještě na skleničku“, v tu chvíli mi to nepřišlo jako zásadní rozhodnutí. Spíš jako pokračování večera. Byla jsem unavená, opilá a v nějakém zvláštním stavu, kdy člověk dělá věci, které by střízlivý neudělal. Vůbec mi nedošlo, co všechno tím rozhodnutím ovlivním.
Ráno byl šok. Probudila jsem se v hotelovém pokoji, v posteli se dvěma svými šéfy, s těžkou kocovinou a okamžitým pocitem studu, jakmile mi začalo docházet, co se dělo. Hlava mi třeštila, v žaludku mi bylo na zvracení, ale horší než fyzicky mi bylo psychicky. Oni se chovali uvolněně, skoro jakoby nic. Pár vtipů ve stylu „no jo, večírek se povedl“ a „hlavně to moc neřeš, byli jsme opilí“. Já jsem se cítila úplně hloupě. Rychle jsem se oblékla, snažila se nebrečet, abych před nimi nepůsobila ještě slabší. Jeden mi nabídnul, že mi zavolá taxi, jako by tím chtěl situaci uzavřít. Cestou domů jsem byla úplně vynervovaná a před očima jsem měla jen pondělí ráno v kanceláři. Hlavou mi běželo, jestli mám rovnou napsat výpověď, nebo dělat, že se nic nestalo.
Dusná atmosféra, HR a odchod z firmy
V pondělí se oficiálně nic neřešilo. Žádný e-mail, žádné „pojďme si promluvit“. Přesto bylo hned po ránu jasné, že se něco šušká. Pár kolegů nás v noci vidělo odcházet z restaurace směrem k hotelu, v kuchyňce padaly poloviční poznámky, najednou byly pohledy, které se odvracely o chvilku později, než by bylo normální. Vedení se ke mně začalo chovat mnohem „kamarádštěji“. Víc vtípků, familiární tón, narážky na večírek typu „hlavně to neříkej auditorům“. Navenek to vypadalo jako legrace, ale mně z toho bylo spíš úzko. Měla jsem pocit, že jsem se sama připravila o respekt, že kdykoliv někdo může vytáhnout ten večer proti mně. Nedokázala jsem se některým kolegům podívat do očí, cítila jsem se špatně hlavně sama před sebou. Do práce, kterou jsem dřív měla docela ráda, jsem chodila se staženým žaludkem.
Po pár dnech jsem si domluvila schůzku s HR kolegyní. Nešla jsem tam s tím, že z toho budu dělat oficiální kauzu, spíš jsem potřebovala slyšet, že nejsem úplně mimo. V náznacích jsem jí popsala, že mi je celá situace nepříjemná, že jsem to nezvládla, že v tom hrál roli alkohol i mocenský rozdíl. Ona mě vyslechla, pokývala hlavou a řekla něco jako, že se to na večírcích občas zvrtne, ať si příště víc hlídám pití, a že kdyby se ke mně někdo choval vysloveně nevhodně, mám za ní přijít. Bylo ale vidět, že do toho nechce moc zabrušovat. V tu chvíli mi došlo, že i když to bylo „dobrovolné“, bylo v tom tolik alkoholu a nerovnováhy, že jsem vlastně nebyla schopná rozhodovat tak, jak bych chtěla. Po pár týdnech chození do práce s tímhle pocitem jsem podala výpověď. Neměla jsem sílu to tam dál přecházet a tvářit se, že je všechno v pohodě. Dnes ten večer beru jako tvrdou lekci o vlastních hranicích, o alkoholu a o tom, že pozornost a lichotky od nadřízených skoro nikdy nejsou úplně zadarmo.
