Článek
Do hor jsme vyráželi brzy ráno, oba docela natěšení, protože delší túru jsme si slibovali už několik týdnů. Cestou v autě jsme probírali jen praktické věci, kdo si co zapomněl, co dáme na oběd a kdy se chceme vracet. Když jsme přijeli k malému parkovišti u začátku trasy, bylo už skoro plné. Začala jsem mezi auty kroužit a hledat volné místo, v duchu jsem počítala, kolik asi lidí ještě přijede. Po pár minutách jsme si všimli, že jedno auto začíná vyjíždět. Najela jsem si k němu, zapnula blinkr a čekala, až místo uvolní. Byla jsem trochu napjatá, bylo jasné, že když tohle nevyjde, budeme muset parkovat někde dost daleko.
Když jedno místo na parkovišti rozhodí celé ráno
Jakmile to auto definitivně odjelo a já začala couvat, najednou se z druhé strany uličky objevilo velké černé auto a prostě tam nacpalo předek, jako by nic jiného kolem neexistovalo. Instinktivně jsem zabrzdila a zatroubila, adrenalin mi vystřelil nahoru v jedné vteřině. Připadala jsem si, jako kdyby mě někdo přetáhl přes prsty ve chvíli, kdy už sahám po něčem, co mám skoro v ruce. Partner jen zvedl obočí, bylo vidět, že mu to taky přijde přes čáru, ale zůstal sedět a nic neřekl. Já cítila, jak se ve mně míchá šok a vztek, horko v obličeji a takové to vnitřní: „To si snad dělá legraci.“
Střet s arogancí a pohledy nechtěných diváků
Vystoupila jsem z auta s tím, že to zkusím vyřešit v klidu. Došla jsem k tomu černému autu, řidič stáhl okénko jen napůl, ani se neusmál, jen na mě koukal. Řekla jsem mu, že jsme u místa byli první a že už jsem couvala. On na to klidně: „Parkoviště není vaše.“ A dodal, že kdo dřív zaparkuje, ten tam prostě stojí. Ten tón mě úplně rozhodil, byla v tom nulová snaha se domluvit. Najednou jsem ztratila klid a začala se s ním hádat, vyčítala mu, že mi vjel do cesty a že to není fér. Rychle mi ale došlo, že to s ním nehne. Měl v sobě takovou jistotu, že má pravdu, až jsem z toho měla pocit, že mluvím do zdi.
Mezitím vystoupil i partner, chvíli stál opodál, poslouchal, a pak k nám přišel. Vzal to z druhé strany, klidně mu vysvětlil, že mi vjel do cesty při couvání, že to je nebezpečné a že to klidně můžeme řešit přes policii. Řidič se jen ironicky zasmál, něco v tom smyslu, že na policii nemá čas a ať je klidně zavoláme. V tu chvíli jsem si všimla, že kolem nás začínají procházet další lidi s batohy, otáčejí se, poslouchají, kdo po kom štěká. Do té doby jsem byla hlavně naštvaná, ale s těmi diváky se do toho přimíchal i pocit trapnosti. Najednou jsem si připadala, jako bych tam vystupovala v nějaké podivné scénce, a část mě měla chuť prostě nasednout a zmizet.
Rozhodnutí ustoupit a co z toho zůstalo v hlavě
Partner se ke mně naklonil a potichu mi navrhl, ať to necháme být, že kvůli jednomu parkovacímu místu nemá cenu si zničit celý den. Že ten chlap podle všeho neuhne a my tam budeme stát bůhví jak dlouho. Mně se ale strašně těžko ustupovalo. Měla jsem pocit nespravedlnosti a bezmoci, jako kdybych tím uznala porážku. Chvíli jsem tam ještě stála, v hlavě jsem přemítala, jestli fakt zavolat policii, ale došlo mi, že bychom minimálně hodinu nikam nejeli a výlet by se nám rozsypal. Nakonec jsem se nadechla, něco si pro sebe zamručela, šla zpátky k našemu autu a řekla, že teda jedeme pryč.
V autě bylo prvních pár minut ticho. Byla jsem naštvaná na toho chlapa, ale i sama na sebe, že to tak hrotím a nedokážu se přes to přenést. Partner sáhl po telefonu, začal hledat v mapě jiné parkování a navrhl náhradní trasu, aby ten náš plán úplně nepadl. Jeli jsme o pár kilometrů dál, na větší parkoviště. Míst tam bylo dost, ale věděli jsme, že si přidáme kus cesty po silnici. Cestou jsem v hlavě pořád rozebírala ten konflikt, přehrávala si, co jsem mohla říct jinak, jak bych to mohla „vyhrát“, i když jsem věděla, že je to zpětně úplně zbytečné.
Když výlet nakonec zachrání úplně jiné myšlenky
Když jsme konečně vyrazili po turistické stezce, chvíli mi trvalo, než se mi nálada srovnala. Hlavou mi ještě běžely různé verze té hádky, ve kterých jsem byla důraznější nebo vtipnější, a on z toho vyšel jako blbec před ostatními. Postupně ale začalo být vidět, že jsme opravdu v horách, partner stočil řeč úplně jinam a já se nechala vtáhnout do jiných témat. Po nějaké době jsem cítila, jak se mi hlava uklidňuje. Uvědomila jsem si, že mě ta situace sice pořád štve, ale jsem vlastně ráda, že jsme neskončili na policii nebo v nějakém úplně vyhroceném konfliktu. Domů jsem si vezla hlavně poznání, kde mám svoje hranice a jak těžké pro mě je někdy nechat věci být a prostě připustit, že ten „blbec“ nesmí vyhrát ještě podruhé tím, že mi zkazí den.
