Článek
Už od začátku prosince jsem byla naladěná na Vánoce. Měly to být naše první svátky v novém bytě, těšila jsem se na stromek a na to, že si vytvoříme nějaké vlastní zvyky. Do toho se ale můj partner se začal chovat čím dál zvláštněji. Byl zamlklý, často jen zíral do mobilu nebo do zdi, chodil spát pozdě, někdy až po půlnoci, i když musel ráno vstávat. Když jsem se ho ptala, jestli se něco děje, jestli je problém v práci, jen mávl rukou, že je unavený a „nemá náladu“. Nechtěla jsem tlačit, tak jsem to brala jako fakt. Jenže v břiše jsem cítila neurčité napětí, které jsem neuměla pojmenovat.
Najednou šetří, mlčí a vyhýbá se mi
Divné mi přišlo i to, jak najednou mluvil o Vánocích. Když jsme řešili dárky, pořád opakoval, že letos to nepřeháníme, že hlavně ať jsme spolu a že „stejně nejsou peníze na blbosti“. Dřív to byl přitom on, kdo plánoval větší překvapení, a já byla ta, co ho brzdila. Najednou jako by o všechno ztratil zájem. Snažila jsem se mu vyjít vstříc, ale zároveň mě to urazilo. Měla jsem pocit, že mu na tom nějak míň záleží, že ho ty naše společné plány už netěší. Začala jsem si všímat i dalších věcí – odmítl firemní večírek, kam se vždycky těšil, a jednou zrušil večeři s našimi kamarády s tím, že „nechce utrácet za hospodu“. Působilo to, jako by se začal vyhýbat všem lidem i aktivitám.
Postupně mi začalo vrtat hlavou, jestli v tom není jiná žena. Vyhýbal se mi totiž i fyzicky. Nebyl tak mazlivý, sex šel úplně stranou, pořád „musel“ něco dělat na počítači, i když na něm jen bezcílně překlikával. Jednou večer mu volalo neznámé číslo. Jakmile ho uviděl na displeji, úplně ztuhl, sebral telefon a odešel na chodbu. Slyšela jsem, že mluví potichu, skoro šeptem. Když se vrátil, byl bledý a jen zamumlal, že to byl omyl. V tu chvíli jsem mu nevěřila, ale nevěděla jsem, jak to otevřít, aby to nevyznělo jako scéna. Místo toho jsem to obrátila proti sobě – začala jsem se užírat, v hlavě mi jely ty nejhorší scénáře, a čím víc jsem byla nervózní, tím víc jsem byla protivná a hádavá kvůli maličkostem.
Obálka z banky a Štědrý den v slzách
Den před Štědrým dnem přišla obálka z banky. Vytáhla jsem ji ze schránky, podala mu ji a on ji skoro vytrhl z ruky a hned ji strčil do batohu. V tu chvíli mi docvaklo, že asi nepůjde jen o případnou nevěru, ale že se děje něco s penězi. Stejně jsem ale jen opatrně řekla: „Co to bylo?“ Odpověděl, že nějaký výpis, a šel dál do kuchyně, jako by nic. Celý 23. prosince jsme spolu skoro nepromluvili. Já „pekla cukroví“, ve skutečnosti jsem jen přendávala plechy a čuměla do telefonu. On „dodělával věci do práce“, seděl u počítače a zavíral okno pokaždé, když jsem se přiblížila. Večer jsem šla spát s pocitem, že se mezi námi něco zlomilo. Přesto jsem si říkala, že Štědrý den třeba všechno trochu zjemní, že se to nějak zlepší.
Na Štědrý den bylo dusno od rána. Stromeček svítil, v televizi běžely koledy, ale atmosféra byla napjatá. On byl nervózní, neustále něco přendával, zapaloval svíčky a za chvíli je zase zhasínal, zapomínal, co dělá. Když jsme si sedli k večeři, skoro nejedl, jen se v talíři přehraboval. Po kaprovi se nadechl a prohlásil, že by se letos snad ani nemusely rozdávat dárky a že mi „musí něco vysvětlit“. V tu chvíli mi ruply nervy. Začala jsem brečet a vyhrkla jsem na něj, ať mi okamžitě řekne, jestli má někoho jiného, nebo co se děje, protože takhle už to nezvládám. Byla v tom zoufalost i úleva, že to konečně říkám nahlas.
Místo nevěry exekuce a tvrdé procitnutí
Sedli jsme si do obýváku, on dlouho mlčel a mně to připadalo nekonečné. Nakonec z něj vypadlo, že před dvěma měsíci přišel o práci a nikomu to neřekl. Ani mně. Řekl, že se styděl, že se cítil jako neschopný a že doufal, že si rychle najde něco nového, takže „nebude nutné mě tím zatěžovat“. Jenže to nevyšlo. Aby zaplatil nájem a běžné věci, vzal si půjčku. Ne jednu, ale víc menších. Teď je v prodlení, chodí mu upomínky a banka mu psala, že když to nezačne řešit, půjde to k vymáhání a může dojít i na exekuci. Proto ty telefonáty, proto obálky. Seděla jsem tam a měla pocit, že všechno, co jsem si o našem vztahu myslela, přestává platit. Zároveň se mi ale ulevilo, že to není jiná žena. Současně jsem cítila obrovskou zradu z toho, že mi to tak dlouho tajil, a úlevu, že to je problém, který se dá aspoň řešit. Ten večer jsme skoro nespali. Střídali jsme pláč, ticho i hádku. Řekla jsem mu, že s ním zůstanu jen pod podmínkou, že už přede mnou nebude nic skrývat a že to odteď budeme řešit společně, ne každý sám někde v koutě.
Následující sváteční dny byly úplně jiné, než jak jsem si je vysnila. Místo návštěv a procházek jsme seděli nad jeho výpisy, smlouvami a rozpočtem. Sepsali jsme si, kde můžeme začít šetřit, co můžeme odložit, komu má napsat nebo zavolat po Novém roce. Když jsme to pak řekli jeho rodičům, došlo mi, že pro něj je přiznat chybu těžké obecně, nejen přede mnou. Viděla jsem, jak se mu třesou ruce, když jim vysvětloval, co se stalo. Já sama jsem si v těch dnech ujasnila, jak moc je pro mě důležitá otevřenost i v nepříjemných věcech. Že bez ní ten vztah prostě nemůže fungovat, i kdyby jinak všechno vypadalo hezky. Ten Štědrý den mě připravil o část iluzí o nás dvou, ale zároveň znamenal zlom. Náš vztah je teď možná míň ideální, ale víc reálný. A já vím, že příště už nechci mlčet, když cítím to neurčité napětí v břiše.
