Článek
Pár dní před Štědrým dnem jsem si večer řekla, že musím začít s cukrovím, jinak to prostě nestihnu. V práci byl fofr, doma se kupily věci, které „by se měly“ udělat, a já měla v hlavě ten známý pocit, že když se do toho nepustím já, tak Vánoce prostě nebudou vypadat tak, jak mají. Manžel seděl v obýváku, koukal na televizi, sem tam se přišel podívat, něco utrhl z plechu a s úsměvem to okomentoval, ale jinak zůstal spíš pozorovatel. Nechtěla jsem nic říkat, nechtěla jsem se hádat kvůli lineckému, říkala jsem si, že to jednou za rok vydržím a budu mít dobrý pocit, až bude vše hotové. Skončila jsem skoro o půlnoci, s bolavýma rukama a s tichým vztekem, že jsem toho zase udělala víc než on.
Když se Štědrý den zkomplikuje bývalou
Ráno jsem vstala dřív, i když jsem byla úplně nevyspaná, abych uklidila kuchyň, dala dohromady snídani a měla pocit, že ten den nějak začne. Zapnula jsem varnou konvici, sedla si ke stolu a snažila se trochu probrat. Manžel přišel, ještě v pyžamu, nalil si kafe a úplně nenuceně, jako by nic, mezi řečí pronesl, že mimochodem letos přijede na Štědrý den i jeho bývalá. V první chvíli jsem zůstala stát s hrnkem v ruce a čekala, kdy se zasměje, protože to podal tónem, jako kdyby mluvil o tom, že přijde kamarád ze školy. Když jsem ale viděla, že je úplně vážný a že to není nápad na poslední chvíli, ale hotová věc, bylo mi najednou fyzicky úzko.
Zeptala jsem se ho, proč mi to neřekl dřív. Cítila jsem, jak ve mně roste vztek, ale zároveň i zvláštní ponížení. On jen pokrčil rameny a řekl, že nechtěl „dělat cirkus“, že je jí prý líto, protože bude na Vánoce sama, a že jsou přece už jen kamarádi. To, jak samozřejmě počítal s tím, že já všechno nachystám i pro ni, mě zasáhlo asi nejvíc. Najednou jsem se podívala na ty plechy cukroví, co byly na lince, a došlo mi, že v jeho hlavě je úplně samozřejmé, že já budu dělat zázemí pro jeho dobrý skutek. Cítila jsem se v tu chvíli spíš jako nějaká servisní osoba než partnerka.
Pláč u snídaně a první nastavení hranic
Nevydržela jsem to a rozbrečela se, i když jsem původně chtěla být klidná a věcná. Řekla jsem mu, že tohle je pro mě přes čáru. On se nejdřív stáhl do sebe, trochu se urazil a začal se bránit tím, že přece nic špatného nedělá, že jen nechce, aby byla na Vánoce sama. Snažila jsem se mu vysvětlit, že samotná její návštěva není ten hlavní problém, že chápu, že je jí asi těžko, ale že já jsem tady taky a že mě prostě nemůže postavit před hotovou věc. Že bych o takové věci chtěla rozhodovat spolu s ním, ne se to dozvědět mezi mazáním chlebů a doléváním kafe. V tu chvíli na něm bylo poprvé vidět, že mu dochází, že mě tím opravdu zranil, a trochu povolil. Přestal se obhajovat a začal se konečně ptát.
Sedli jsme si znovu ke stolu, už trochu klidnější, a já jsem mu řekla, že se potřebuju sama v sobě rozhodnout, jestli mi je vůbec příjemné, aby tady na Štědrý den byla, a když už, tak za jakých podmínek. On přiznal, že ji pozval už před týdnem, protože mu psala, jak je jí smutno po rozchodu, že má rodinu daleko a nechce být sama v prázdném bytě. A že se bál mi to říct, aby z toho „nebyla scéna“. V tu chvíli mě to naštvalo snad ještě víc, protože tou snahou vyhnout se scéně ji vlastně jen zajistil. Zároveň jsem ale cítila, že nechci jen v afektu vyhrknout, že teda nikam nepůjde, a hotovo. Uvědomila jsem si, že to není jen o té konkrétní ex, ale o tom, jak spolu budeme řešit podobné věci i příště.
Nakonec jsme se domluvili na kompromisu. Řekla jsem, že pro mě je přijatelné, aby přišla jen na krátkou návštěvu odpoledne, ještě před večeří, ne aby trávila celý Štědrý den s námi. On souhlasil a dodal, že jí to takhle vysvětlí. Zároveň jsem mu řekla, že očekávám, že se letos do příprav zapojí on, a ne že já budu dělat zázemí pro jeho rozhodnutí. A že před ostatními nebude předstírat, že jde o nějakou „starou známou“, ale že ji normálně představí jako svou bývalou. Ne proto, abych ji shazovala, ale aby bylo jasné, že se tady nic neskrývá. Ulevilo se mi, že jsem to všechno pojmenovala nahlas, ale musela jsem si přiznat, že ve mně stejně zůstal nepříjemný pocit. Ten den jsem si hodně jasně uvědomila, že nejde o jedno pozvání na Štědrý den, ale o to, jestli se v tom vztahu cítím jako rovnocenná partnerka, nebo jako dekorace k jeho rozhodnutím. A že jestli má náš vztah fungovat dál, budeme tyhle hranice muset řešit častěji a otevřeněji, ne jen „mimochodem“ mezi kávou a cukrovím.
