Článek
Vstávala jsem ten den první. V kuchyni bylo ještě šero, udělala jsem si kávu a rovnou vytáhla mouku a cukr. Celý týden jsem v práci, takže pečení se vždycky smrskne na jednu sobotu, a tahle byla vyloženě „pracovní“. Děti byly u babičky, manžel spal a já měla pocit, že mám pár hodin klidu, kdy můžu nachystat těsto, plechy, krabice. Pečení pro mě není jen o cukroví. Beru to jako něco, co nás drží pohromadě, naši malou jistotu před Vánoci. Představovala jsem si, jak večer všechno naskládám do krabic, sedneme si, budeme ochutnávat a plánovat svátky.
Když se obyčejná sobota náhle zlomí
Dopoledne se manžel začal motat kolem. Chvíli loupal ořechy, pak zmizel v ložnici s mobilem. Je viditelně nervózní, ale já si to v první chvíli spojuju s prací. Poslední týdny byl zamlklejší a podrážděnější, ale říkala jsem si, že je to kvůli konci roku, uzávěrkám a tlaku. Když se ho ptám, jestli je všechno v pohodě, mávne rukou, že je jen unavený a že mi nechce překážet v kuchyni. V tu chvíli to neřeším. Mám ruce od těsta, troubu plnou plechů a v hlavě seznam, co ještě musím stihnout. Čas mě tlačí víc než jeho mlčení. Odpoledne už jsem utahaná, ale vidím konec. Mám poslední plech v troubě a v duchu si říkám: ještě tohle, uklidit linku, umýt plechy a hotovo.
Zrovna vytahuju ten poslední plech, když se manžel opře o linku a řekne: „Potřebuju s tebou mluvit. Hned.“ V první chvíli mě to spíš rozčiluje. Chci to už prostě dodělat a sednout si. Pak se na něj ale podívám a něco mi nesedí. Je bledší, dívá se mimo mě. Vezme mi z ruky chňapku, položí ji na stůl a začne: že už tři týdny nechodí do práce, že dostal výpověď a že každé ráno jen odejde z bytu a toulá se po městě, protože se bál mi to říct. Zůstanu stát s plechem v ruce a první reakce je, že to musí být špatný vtip. Asi dvakrát jsem se ho zeptala: „To myslíš vážně?“ On jen kývl a vytáhl z kapsy zmuchlaný papír, který jsem v tu chvíli ani nedokázala přečíst.
Vztek, zklamání a první střízlivé počty
V hlavě se mi začne honit spousta otázek. Kdy? Jak? Proč mi to neřekl hned? On vysvětluje, že „nechtěl kazit Vánoce“, že doufal, že to rychle spraví, že něco najde a já se to ani nedozvím. Čím víc mluví, tím víc ve mně roste vztek. Připadá mi, že mě úplně rozhodil. Já tady dělám cukroví, aby byl doma klid a nějaká atmosféra, plánuju dárky, domlouvám s babičkami, jak to uděláme, a on mezitím ráno dělá, že chodí do práce. Vyjede ze mě, že mě nechal počítat s penězi, které možná vůbec nebudou. Že mi nic neřekl, i když věděl, že se rozhoduje o větších výdajích. On se brání, že se styděl, že se cítil neschopný a chtěl najít jinou práci dřív, než se mi přizná. Mě to ale v tu chvíli rozčílí ještě víc.
Hádka se nakonec zlomí v úplné ticho. Sedíme u stolu, mezi námi krabice s cukrovím, v troubě zasyčí připálený kousek z posledního plechu a já mám pocit, že to celé úplně ztratilo smysl. Manžel přede mě položí obálku s papíry z práce, výpověď, poslední výplatní pásku, něco k odstupnému. Mluví o tom, že má něco rozjednaného, ale nic není jisté. Až teď mi začíná docházet, jak ty tři týdny vypadaly: ráno se mnou odešel z bytu, na účet přišla poslední výplata a část odstupného, takže v internetovém bankovnictví nic nevypadalo podezřele. Sedím tam, brečím, a není to jen kvůli strachu z peněz. Bolí mě hlavně to, že mi každý den lhal, když za sebou zavíral dveře. Nakonec si vezmu papír a tužku a začneme aspoň hrubě počítat. Kolik máme našetřeno, co můžeme stopnout, jestli má jít na úřad práce hned, nebo počkat, co hypotéka, nájem, kroužky dětí. Zároveň řešíme, komu to budeme muset říct, jestli to tajit před rodinou, nebo to normálně přiznat.
Večer přijedou děti od babičky a běžný režim nás na chvíli vrátí do reality. Večeře, úkoly, koupání. Navenek fungujeme normálně, nikdo by nic nepoznal. Uvnitř to ve mně ale pořád zůstává. Po uspání dětí se vrátím do kuchyně, kde ještě stojí vychladlé plechy, zacvakávám víka na krabicích s cukrovím a všechno mi najednou připadá zbytečné. Mám pocit, že to, co jsem celý den dělala, vůbec neodpovídá tomu, jak se teď doma máme. Manžel za mnou přijde, obejme mě zezadu a omlouvá se. Říká, že to pokazil, že to ví a že to chce spravit. Jeho objetí úplně neodmítám, ale necítím ho jako dřív. V hlavě mi jde, že to nebude jen o tom, jestli rychle najde práci. Že se budeme muset znovu domluvit na věcech, o kterých jsem si myslela, že jsou samozřejmé. A že největší problém pro nás nebude v rozpočtu, ale v důvěře.
