Článek
Po práci jsem zamířila do supermarketu u nás na sídlišti. Byla jsem unavená, v hlavě mi běželo, kolik si můžu dovolit utratit, a trochu jsem se bála výsledné částky. Teď máme doma napjatý rozpočet, takže jedu hodně podle akcí. Vzala jsem košík a šla najisto – pečivo, mléko, něco k svačině pro děti, trochu masa, těstoviny. U každé položky jsem se zastavila u cedulky, přepočítala si to v hlavě a pár věcí zase vrátila do regálu. I tak se mi košík postupně plnil a já měla pocit, že už je toho moc. V duchu jsem si říkala, že na pokladně budu upřeně sledovat displej a doufat, že jsem se nepřepočítala.
U pokladny zjistím, že něco nesedí
Když jsem přišla k pokladně, přede mnou stála jen jedna paní, tak jsem si trochu oddechla, že to nebude na dlouho. Začala jsem vykládat nákup na pás a koutkem oka sledovala, jak naskakují ceny. U jedné dražší věci, kterou jsem právě kvůli akci do košíku vzala, jsem si všimla, že na displeji naskočila jiná, výrazně vyšší částka, než byla uvedená v regálu. V hlavě mi proběhlo, že to může být chyba a že pro ně jsou to drobné, ale pro mě už to hraje roli. Tak jsem pokladní řekla, že na regále byla jiná cena a že jsem to právě proto vzala.
Pokladní se na mě ani pořádně nepodívala a suše prohodila něco ve smyslu, že „v systému je tahle cena, tak to tak je“ a že když to nechci, tak si to nemám brát. Její tón se mě dotkl. Najednou jsem se cítila jako někdo, kdo prudí kvůli blbostem. Za mnou si někdo nahlas povzdychl, dost okatě, aby to bylo slyšet. Okamžitě jsem cítila tlak fronty za sebou, jako bych dělala potíže kvůli pár korunám. Přesto jsem se nadechla a řekla, že na regále byla opravdu jiná cena a poprosila jsem, jestli by se na to někdo mohl jít podívat.
Poznámka z fronty mě definitivně zlomila
Pokladní protočila oči, mávla na kolegyni a ta se neochotně vydala ke konkrétnímu regálu. Pás se zastavil, já tam stála s peněženkou v ruce a cítila, jak ve mně roste nervozita. Za sebou jsem slyšela šoupání nohama, někdo si odkašlal. Po chvíli se kolegyně vrátila a bez jakékoliv omluvy oznámila, že cedulka tam sice je, ale akce prý skončila, jen ji nestihli sundat, takže platí ta vyšší cena. V tu chvíli mi bylo trapně. Jako bych byla nějaká žebračka, co se hádá o pár korun. Paní za mnou polohlasem utrousila: „Když na to nemáte, tak to nekupujte,“ a to mě opravdu zarazilo. Najednou jsem nevěděla, jestli se mám omluvit, nebo co vlastně.
V ten moment mi došlo, že mi nejde už jen o tu jednu položku, ale o to, jak se ke mně chovají. Vadilo mi, jak automaticky předpokládají, že chyba je u mě a že dělám potíže, když se ozvu. Zhluboka jsem se nadechla a klidným hlasem řekla: „Víte co, ten nákup nechci vůbec. Nechte to být.“ Pustila jsem tašky z ruky, nechala všechno svoje zboží na pásu a udělala krok zpět. Pokladní zůstala s rukama nad klávesnicí, přestala mačkat tlačítka a dívala se na mě, jako by čekala, že to vezmu zpátky. Já ale jen stála a cítila, jak se mi trochu třesou ruce.
Odcházím bez nákupu, ale se sebeúctou
Na pár vteřin tam bylo úplné ticho. Slyšela jsem jen pípání vedlejší pokladny a hlasy lidí někde v oddělení s ovocem. Nikdo z fronty za mnou nic neřekl, ani ta paní, která předtím komentovala, jestli na to mám. Pokladní začala nejistě něco blekotat, že to nějak vyřeší, a sáhla po telefonu, asi volala vedoucí. Já jsem si ale už brala tašku a kabát. Řekla jsem jen: „To už je jedno,“ a otočila se k odchodu. Snažila jsem se jít klidným krokem ke dveřím, i když jsem uvnitř byla úplně rozklepaná a nejradši bych se někde schovala.
Cestou domů jsem v hlavě přehrávala celou scénu a napadlo mě, jestli jsem to nepřehnala. Uvědomila jsem si, že ten plný košík bude muset někdo celý vyndat a všechno vrátit do regálů. Není to lehká práce a ti lidé za to nemůžou osobně. Chvíli jsem se kvůli tomu cítila provinile. Zároveň jsem ale cítila zvláštní úlevu, že jsem se tentokrát nenechala tak snadno dostat pod tlak a nepřenesla se jen tak přes ten pocit ponížení. V hlavě se mi vracela ta poznámka paní za mnou i tón pokladní a říkala jsem si, že to moje „ne“ bylo důležité hlavně pro mě. Večer, když jsem to doma vyprávěla, manžel i děti reagovali s pochopením. Nikdo mi neřekl, že přeháním. Ujistilo mě to v tom, že nejsem jen přecitlivělá, ale že jsem prostě v tu chvíli bránila sama sebe, i když to navenek vypadalo jako scéna kvůli pár korunám.
