Článek
V prosinci se mi každý rok všechno nějak nahromadí, ale letos jsem měla pocit, že toho už je příliš. V práci uzávěrky, doma dvě malé děti, školka, kroužky, pořád něco podepsat, nachystat, koupit. Do toho dárky, cukroví, domluvy s rodinou. Všichni kolem mluvili o „kouzelné atmosféře Vánoc“ a já večer padala na gauč a byla spíš protivná než dojatá. Jednou v kanceláři jsme s kolegyní vzpomínaly, jak jsme jako malé psaly dopisy Ježíškovi, a mně to nějak zůstalo v hlavě. Cítila jsem se tak unaveně, že jsem si v duchu říkala, že bych si taky jednou chtěla něco vydupat, jen pro sebe.
Když vánoční atmosféra znamená jen vyčerpání
O pár dní později jsme s dětmi seděli večer u stolu a ony psaly svoje dopisy. Starší se snažila pomalu vypsat, jaké lego a knížky by chtěla, mladší spíš kreslila barevné čmáranice a diktovala mi, co mám napsat. Bylo to milé, ony byly nadšené, já jim pomáhala s písmenky a lepidlem, ale v hlavě mi běželo něco jiného. Napadlo mě, jak by vypadal můj seznam přání: ne parfém, ale klid. Osm hodin spánku v kuse. Jeden den, kdy nemusím nic organizovat. Když pak děti odběhly do pokojíčku, zůstala jsem chvíli sedět u stolu a vzala si čistý papír. Z legrace jsem si začala psát vlastní dopis Ježíškovi. Na začátku jsem to brala jako vtip, takový soukromý sarkasmus, ale jak jsem začala psát, najednou jsem psala pořád dál a dál a už to vůbec nebyla legrace.
Do dopisu jsem nenapsala nic o špercích ani kosmetice. Psala jsem tam, že jsem pořád unavená, že mám strach, že jednou prostě zkolabuju, a že bych si přála aspoň jeden den, kdy nic nemusím. Přiznala jsem i to, že se někdy cítím sama, i když kolem mě pořád někdo je. Že mám pocit, že všichni počítají s tím, že to nějak zvládnu, protože to přece vždycky nějak zvládnu. Když jsem dopis dopsala, bylo mi skoro trapně. Připadala jsem si hloupě, že si jako dospělá píšu Ježíškovi o obejmutí a o tom, aby si mě někdo všiml. Ten papír jsem nechala na kuchyňské lince, přimáčknutý prázdným hrnkem od čaje. Brala jsem to jako tichý vtípek sama na sebe. Vůbec mě nenapadlo, že by to kdokoli bral vážně.
Dospělá žena a její tajný dopis
Večer jsem šla spát dřív, byla jsem vyřízená. Petr ještě zůstal v obýváku, uklízel po večeři, chystal si věci na ráno. Ráno jsem si všimla, že hrnek z linky zmizel a papír taky, ale v tom ranním shonu s dětmi jsem to neřešila. Až někdy během dne mi došlo, že ten dopis musel vzít on. Trochu mě píchlo v břiše, protože mi došlo, co všechno si přečetl, ale nic jsem neříkala. Později mi sám řekl, že když ten papír držel v ruce, došlo mu, jak moc jsem přetažená, a že ho to hodně rozhodilo. Ten den jsme ale oba jeli dál v obvyklém tempu, školka, práce, nákupy, vaření, žádná velká scéna.
O den později ráno jsem přišla do kuchyně a na lednici byl nový papír připevněný magnetkou. Nahoře stálo: „Pro [moje jméno], odpověď od Ježíška.“ Nejdřív jsem si myslela, že si ze mě někdo dělá srandu. Ale jak jsem začala číst, úplně se mi stáhl krk. „Ježíšek“ mi psal, že vidí, jak se snažím. Že není moje povinnost vyřešit všechno sama. Že si zasloužím si odpočinout. A pak tam byly konkrétní věty: že Petr převezme nákupy, že si jednou týdně vezme děti odpoledne ven, abych měla čas jen pro sebe, a že zkusíme najít hlídání, i kdyby jen občasné. V půlce dopisu jsem začala brečet. Nejdřív potichu, pak už úplně. Byla v tom úleva, dojetí i stud z toho, že musel číst moje „tajné“ přání.
Odpověď od Ježíška mě změnila
Děti se přiřítily do kuchyně a hned: „Mami, proč brečíš?“ Řekla jsem jim, že mě dojal hezký dopis od Ježíška, a snažila jsem se to trochu shodit do legrace, ať je nevylekám. Ale celý den jsem na ten papír musela myslet. Kdykoli jsem šla kolem lednice, nenápadně jsem si ho znovu přečetla. Až pak jsem si dole všimla, že je pod „Ježíšek“ malým písmem dopsané „Petr“. To mě zasáhlo. Večer, když děti usnuly, jsem si k němu sedla na gauč a bez okolků se zeptala, jestli to psal on. Kývnul a řekl, že ho mrzí, že si toho nevšímal dřív, a že ten můj dopis pro něj byl silný impuls.
Mluvili jsme spolu dlouho, mnohem upřímněji než poslední měsíce. Já jsem se mu snažila popsat, jak se cítím, jak mám pořád v hlavě seznam úkolů, i když sedím u pohádky s dětmi. Jak mám strach, že když na něco zapomenu, všechno přestane fungovat. On mi zas řekl, co řeší v práci on, proč je někdy myšlenkami úplně mimo a působí odtažitě. Nedomluvili jsme se na žádné velké zásadní změně, ale na pár konkrétních věcech ano: že já si jednou týdně vypadnu sama ven, jestli na jógu nebo na kafe, to je jedno. Že on bude víc plánovaně brát děti ven, ne jen „když zbyde čas“. Že si jinak rozdělíme domácí práce. A že když mi bude zle, řeknu mu to dřív, než bouchnu.
Když jsem ten večer šla spát, nebyla jsem najednou přehnaně šťastná. Nic se přes noc zásadně nezměnilo. Ale cítila jsem zvláštní klid a vděčnost. Poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že mi někdo opravdu rozumí. Uvědomila jsem si, že ten dopis Ježíškovi nebyl žádný trik, jak dosáhnout ideálních Vánoc, ale spíš způsob, jak jsem si poprvé nahlas přiznala, co potřebuju. A že úplně stačilo, že to někdo druhý vzal vážně.
