Článek
Po pohřbu jsme se všichni přesunuli k babičce domů. Automaticky jsme se usadili kolem stolu v kuchyni, někdo udělal kávu, někdo čaj, ale pak se nic nedělo. Občas někdo pronesl poznámku o tom, jaký byl obřad, nebo že pan farář mluvil hezky, ale všechno to hned utichlo a zase bylo ticho. Máma pořád vstávala, něco oplachovala, utírala, skládala ubrousky, i když už nebylo co. Mně v tom tichu bylo čím dál hůř, měl jsem pocit, že tam jen sedíme a čekáme, až to nějak samo přejde. V hlavě se mi pořád vracel obraz dědovy dílny, kam jsem s ním jako malý chodil. Vždycky tam byl zvláštní klid. Nakonec jsem nahlas řekl, jestli bychom se tam nešli podívat, že tam už dlouho nikdo nebyl.
Do dílny za dědou a skrytou krabicí
Máma se na mě podívala, jako bych řekl něco nevhodného, a první reakce byla, že je na to brzy, že tam ještě nic neuklízela a že by se v tom jenom hrabalo. Strejda ale seděl naproti a po chvíli řekl, že tam stejně jednou budeme muset a aspoň se nebudeme jen dusit v kuchyni. Babička jen unaveně kývla, že ať jdeme, když chceme. Sešli jsme po schodech dolů, já šel první a cítil, jak se mi rozbušilo srdce. Otevřel jsem těžké dveře a do nosu mě praštila směs vůně dřeva, oleje a prachu, kterou jsem si dobře pamatoval. Chvilku jsme všichni stáli ve dveřích a jen se rozhlíželi, jako bychom čekali, že děda vyjde od ponku a řekne, co tam děláme. Máma pak začala sundávat věci z poliček a otírat z nich prach, jen aby něco dělala, a já zamířil ke staré šedé skříni v rohu.
Ta skříň šla vždycky hrozně těžko otevírat, pamatuju si, jak mi ji děda musel pomáhat rvát, když jsem tam jako malý něco hledal. Chytil jsem za madlo, trochu s tím zalomcoval a v tu chvíli uvnitř něco křuplo. Lekl jsem se, pustil dveře a zpoza skříně spadla na zem malá plechová krabička a s ní velká zažloutlá obálka. Máma vyjekla, hned byla u mě a ptala se, co jsem rozbil, jestli jsem tu skříň neurval. Držel jsem ji, aby nespadla, a podíval se pod ní. Ta krabička tam ležela, zaprášená, jako by tam byla schovaná snad desítky let. Srdce mi bušilo ještě víc, protože jsem najednou měl pocit, že jsme narazili na něco, co nám děda nechal schválně.
Dopis, který otevřel něco v nás všech
Zvedl jsem tu velkou obálku. Na přední straně bylo jeho kostrbatým písmem napsáno: „Pro vás, až už tady nebudu.“ V tu chvíli na mě dolehl zvláštní pocit, i když venku bylo odpoledne. Ruka se mi trochu třásla, když jsem tu obálku držel. Všichni ztichli, máma, strejda i babička, a dívali se, co s tím udělám. V hlavě se mi honilo, jestli to není moc osobní, jestli to můžu otevřít před ostatními. Máma tiše řekla, ať čtu, že to asi takhle děda chtěl. Opatrně jsem rozlepil okraj, vytáhl složený papír a rozložil ho. Písmo bylo trochu křivé, místy přepsané, jako by se mu třásla ruka nebo si to několikrát rozmyslel. Zhluboka jsem se nadechl a začal nahlas číst.
Psalo se tam, že nikdy nebyl na velké povídání, že mu to nešlo a že to radši napíše, aby tu po něm něco zůstalo, až to jednou někdo najde. Přesně to jsem si vždycky myslel – že toho má v sobě hodně, ale neumí to dostat ven. Napsal, že dílna pro něj byla útočiště, místo, kam chodil, když potřeboval být chvíli sám, a že by byl rád, kdybychom ji jen tak nerozebrali. Psalo se tam, ať si z ní každý vezme něco, co se mu hodí nebo pro něj něco znamená, a zbytek ať se nevyhodí bez přemýšlení, že spousta věcí má pro něj svůj příběh. A pak tam byla ta krátká věta, u které se mi sevřelo hrdlo: že je pyšný na „ty mladý“, i když jim to neuměl říct do očí. Když jsem to četl, cítil jsem, jak se mi hlas zadrhl. Máma vedle mě začala tiše vzlykat, babička si sedla na stoličku a dívala se do země.
Fotky, hodinky a pomalé smiřování se ztrátou
Když jsem dopis dočetl, chvíli bylo úplné ticho. Všichni to nějak vstřebávali. Strejda nakonec natáhl ruku po té plechové krabičce, kterou jsem položil na ponk, a opatrně ji otevřel. Uvnitř byly staré hodinky s koženým páskem, které jsem u dědy nikdy neviděl, složená bankovka s poznámkou „na vnoučata, ať si udělají radost“ a pár starých fotografií, ještě v těch tvrdých obalech. Máma vzala jednu fotku do ruky a najednou se přes slzy rozesmála. Děda na ní stál v nějakých legračních plavkách a tvářil se, jako by ho někdo donutil. Máma říkala, že ty plavky nesnášel a pořád si na ně stěžoval. Najednou to napětí trochu povolilo. Začali jsme si ty fotky podávat, přibližovat si je ke světlu a povídat si, kdo je na nich, kde to asi je a jaké to tehdy bylo.
Místo rychlého uklízení jsme nakonec v dílně zůstali skoro celé odpoledne. Seděli jsme na starých stoličkách, otevírali zásuvky, nacházeli různé drobnosti a u každé se někdo rozpovídal, jak s tím viděl dědu něco dělat nebo co k tomu říkal. Po přečtení dopisu jsme začali víc mluvit i my. Každý si nakonec vzal něco malého. Já jsem si vybral jeho staré kladivo, které jsem jako malý sotva uzvedl, a teď pro mě mělo úplně jiný význam. Máma si vzala krabičku s dopisem a fotkami nahoru, hodinky a bankovku jsme se domluvili, že necháme tak, jak děda napsal – „na vnoučata“. Cestou domů jsem pořád cítil smutek, ale už to nebyl ten tupý, prázdný pocit, co byl ráno. Spíš klidnější, jako by mi došlo, že jsme se s dědou vlastně stihli rozloučit ještě jednou. A v duchu jsem si řekl, že tu dílnu jen tak nenecháme zrušit, že tam ještě nějakou dobu zůstane všechno tak, jak to po sobě nechal.
