Článek
Koupila jsem si ten stromeček sama, pár dní před Vánoci, po práci, kdy už jsem byla úplně vyčerpaná. V obchoďáku mi nepřišel tak těžký, ale jakmile jsem ho vytáhla z kufru a začala tahat do schodů, začalo mi docházet, že jsem to zase podcenila. V půlce prvního patra jsem funěla, ruce mě bolely a hlavou mi projelo, že to prostě nějak zvládnu, že přece nebudu otravovat sousedy. Zároveň mi bylo trapně sama před sebou, že si pořád myslím, že všechno zvládnu, a pak tu zápasím s jedním stromkem. U druhého patra mě zahlídl soused, se kterým se roky jen míjíme s „dobrý den“, zastavil se, chvilku mě pozoroval a pak úplně samozřejmě řekl: „Nechcete pomoct?“
Neočekávaná záchrana na schodišti paneláku
V rozpacích jsem kývla, protože bylo očividné, že to nezvládám. Pustila jsem ho před sebe a on popadl stromek tak, jako by nic nevážil. Cestou nahoru jsem se snažila tu situaci odlehčit a vypadlo ze mně něco ve smyslu, že jsem si myslela, že jsem silnější, než vypadám. Zasmál se a řekl, že je rád, že si aspoň někdo pořídil pořádný stromek, že jemu se letos nechce nic řešit a nejradši by to celé přeskočil. V tu chvíli jsem si všimla, že je mnohem milejší a klidnější, než působí na chodbě, kde se jen krátce pozdravíme a každý si jde po svém. Když šel přede mnou se stromkem, napadlo mě, že by nebylo od věci mu za tu pomoc nějak poděkovat, ale zároveň jsem cítila lehkou nervozitu z toho, že ho vlastně skoro neznám.
V bytě mi pomohl stromek dát do stojanu, rovnal ho, dokud nestál rovně, a já mu pořád dokola děkovala. Než jsem se stihla zarazit, automaticky jsem řekla: „Nechcete za odměnu aspoň čaj nebo svařák?“ Původně jsem to myslela jako zdvořilostní frázi, takové to, co se řekne a čeká se, že ten druhý odmítne. On se jen na vteřinu zarazil, usmál se a trochu nesměle souhlasil. V tu chvíli mi došlo, že vlastně nechci, aby hned odešel. Na moment mi problesklo hlavou, jestli není zvláštní pouštět si domů chlapa, se kterým si jinak jen říkáme „dobrý den“, ale znám ho z baráku roky, nikdy se nic divného nedělo a nepůsobí na mě nebezpečně. Tenhle hlas v hlavě jsem prostě odsunula. V kuchyni jsem začala horečně hrabat v poličkách, hledat hrnce a koření a zároveň jsem přemýšlela, o čem se s ním budu bavit, aby tu nevzniklo trapné ticho. Když jsem se vrátila do obýváku, stál u krabice s ozdobami a úplně nenuceně řekl, že mám hezky sladěné dekorace. Byla jsem překvapená, že si toho vůbec všiml, a trochu mě to potěšilo.
Od svařáku k nečekaně intimnímu večeru
Nakonec jsme seděli u stolu se svařákem, venku už byla tma a v bytě svítila jen lampička a pár světýlek na parapetu. Nepřipravovala jsem to, ale najednou to působilo intimněji, než jsem čekala. Začali jsme klasicky – jak se těšíme na svátky, jestli jedeme za rodinou, jak to máme s dárky. Postupně jsme říkali víc. Došlo mi, že oba trávíme Vánoce sami, každý ze svých důvodů. Začala jsem mu vyprávět o svém rozchodu, že je to dva roky a že jsem si myslela, že už budu někde úplně jinde, ale pořád se nějak hledám. Samotnou mě překvapilo, jak moc otevřeně to říkám člověku, kterému jsem ještě před pár dny sotva stihla kývnout na chodbě. On se taky rozpovídal, zmínil rozvod, prázdný byt, na který si pořád zvyká, a takovou tu zvláštní svobodu, která je občas spíš osamělost. Měla jsem pocit, že si rozumíme, i když o sobě vlastně skoro nic nevíme. Zároveň jsem cítila směs nervozity a příjemného napětí a uvědomila jsem si, že mi je s ním vážně dobře.
Když jsme dopili druhý hrnek, zvedla jsem se, že uklidím nádobí. Automaticky šel se mnou a začal mi pomáhat, jako by to bylo to nejpřirozenější na světě. V naší úzké kuchyni jsme se najednou skoro srazili, stáli jsme od sebe jen pár centimetrů. Na chvíli jsme si podívali do očí a já cítila, jak mi buší srdce. On uhnul pohledem, začal něco nezávazně povídat o tom, jak voní ten svařák, a já v tu chvíli věděla, že jestli něco neudělám, zůstane z toho jen příjemný večer se sousedem. A že já si to pak budu v hlavě přehrávat a litovat, že jsem zase couvla. Než jsem si stihla vymyslet důvody, proč to neudělat, natáhla jsem ruce, chytla ho za triko a prostě ho políbila.
Polibek v kuchyni, který změnil atmosféru
Na vteřinu úplně ztuhnul, skoro jsem slyšela sama sebe, jak v duchu panikařím, ale pak polibek opětoval a přitáhl si mě blíž. V tu chvíli jsem se uklidnila, že jsem nepřekročila nějakou úplně nevhodnou hranici. Atmosféra se změnila a napětí, které mezi námi celý večer bylo, se prostě uvolnilo. Přesunuli jsme se z kuchyně do obýváku a dál už jsme toho moc nenamluvili. Nebylo to o velkých slovech ani plánech, spíš jsme oba jen potřebovali cítit, že nám je s někým dobře a že na to nejsme sami. V hlavě mi na chvíli probliklo, že je to možná hloupé, že jsem si slíbila být „rozumná“ a nepouštět si nikoho hned k tělu. Zároveň jsem ale cítila zvláštní úlevu, že si poprvé po dlouhé době dovoluju něco neanalyzovat a prostě to nechat být.
Ráno jsem se probudila dřív než on a chvíli na něj koukala. Měla jsem v sobě směs radosti a nervozity z toho, co bude dál, až otevře oči. V hlavě mi jely různé katastrofické scénáře, od trapného ticha po rychlý odchod se slovy „tohle byla chyba“. On se ale jen protáhl, usmál se a zeptal se, jestli pořád platí, že mu příště s vánoční výzdobou pomůžu já. Zasmáli jsme se, napětí trochu povolilo a domluvili jsme se, že si po svátcích zajdeme na večeři, jako normální lidi, ne jen jako sousedi. Došlo mi, že jsem se mu „odvděčila“ úplně jinak, než asi čekal, ale místo výčitek jsem byla docela v klidu. Měla jsem pocit, že jsem si po dlouhé době někoho opravdu pustila k sobě a že ten večer nebyl jen o fyzické blízkosti, ale i o tom, že už nechci všechno zvládat sama za každou cenu.
