Článek
K práci na jachtě jsem se dostala přes známého, který už pár sezón dělal v marinách. V té době jsem seděla třetím rokem v kanceláři, řešila tabulky, šetřila na nájem a říkala si, že takhle nechci strávit zbytek dvacítky. Znělo to jednoduše: krátký kurz, papíry, pár školení a pak „léto na moři“ a dobré peníze. Když jsem poprvé přišla do mariny ve Francii a uviděla tu obrovskou bílou loď, přišlo mi to úplně jiné než všechno, co jsem do té doby zažila. Kapitán nás nechal nastoupit do řady a zopakoval tři pravidla: host má vždy pravdu, žádné fotky a o ničem se nemluví venku. Přikývla jsem, přišlo mi to logické, a víc než ta pravidla mě v tu chvíli děsilo, že hned první den něco zkazím.
Od leštění paluby k tiché nevěře
První týdny jsem hodně rychle pochopila, že realita práce na jachtě je hlavně nekonečné leštění kovu a skel, praní ručníků, převlékání postelí a běhání se skleničkami. Žádné opalování na palubě, jak to vypadalo na fotkách na Instagramu. Ráno budík, nástup, úklid, servis, večer padnout do postele a doufat, že hostům nic nechybělo. Starší stevardka, která mě zaučovala, mi mezi dveřmi kabiny jednou řekla: „Hlavně si zvykej na to, že pro ně nejsme lidi, ale servis.“ Když jsem se jí ptala, jestli zažila něco opravdu šíleného, jen se usmála a odpověděla: „Tady se prostě nemluví o tom, co se děje. Kdo to neumí, dlouho nevydrží.“ Brala jsem to jako součást profese, něco jako interní pravidla. Řekla jsem si, že se prostě přizpůsobím, že jsem tu jen jednu sezónu a že potřebuji ty peníze.
Změnilo se to ve chvíli, kdy se na týden nalodila rodina jednoho hodně bohatého podnikatele. On, manželka, dvě děti, chůva, všechno tak, jak si člověk představí katalogovou dovolenou. Jenže na seznamu hostů se objevilo ještě jedno jméno s poznámkou „kamarádka“. Kapitán nás před vyplutím svolal do salonu a věcným tónem vysvětlil, že první dny bude na palubě i manželka, potom se na jednu noc přidá ta „kamarádka“ a že my jsme tu od toho, abychom to nijak nekomentovali. Přitom nám připomněl smlouvu o mlčenlivosti. Bylo mi trapně už jen z představy, že jednou ráno ponesu snídani manželce do hlavní kajuty a o pár dní později milence do té samé, jako by se nic nedělo. Představovala jsem si různé situace, co kdyby se potkaly, co bych dělala, kdyby se mě manželka na něco zeptala. Nakonec jsem ale nic neřekla, sklopila hlavu, převzala tác a dělala, co se po mně chtělo, protože všichni pořád mluvili o tom, jaké spropitné tahle rodina dává.
Party, drogy a luxus, který hnije
Během jedné noční plavby podél pobřeží uspořádali hosté party na horní palubě. Hudba, alkohol, smích a na stole se objevil bílý prášek. Nikdo tomu nahlas neříkal jménem, jen jsme si vyměňovali pohledy a dál nosili drinky. Paluba byla mokrá od rosy a rozlitého pití, boty klouzaly, do toho se hosté motali a tancovali. V jednu chvíli jeden z nich uklouzl, zachytil se o zábradlí a málem spadl do vody. Běžela jsem s kolegou a pomohli jsme mu vrátit zpátky na palubu. On se smál, někdo pronesl nějaký vtip, party běžela dál. Druhý den ráno nás kapitán svolal a suše řekl, že se nic nestalo, nic se nezapisuje a že pokud chceme další sezónu práci nebo reference, ten incident nikdy nikde nezmíníme. Jen jsem stála, kývala hlavou a uvnitř si říkala, že kdybych tohle vyprávěla doma, znělo by to přehnaně.
Po té noci jsem začala vnímat i věci, které jsem předtím nějak přecházela. Viděla jsem, jak se celé tácy nedotčeného jídla hází do koše, protože hostům se prostě nechtělo. My jsme si v kuchyni brali zbytky, co zůstaly, a bylo úplně normální, že to nikomu nepřišlo divné. Jedna kolegyně měla horečku, potila se, zapila paralen kafem a šla dál pracovat, protože, jak sama řekla, „nechci zklamat kapitána, přijít o dýška a o místo“. A mně docházelo, že se i já postupně učím přecházet věci, které by mě dřív rozčilovaly. Když někdo něco ponižujícího utrousil, jen jsem se usmála a šla dál. Hlavní bylo nerušit klid, vydržet do konce sezóny a mít peníze na účtu. Když mi na konci plavby ten stejný podnikatel podával obálku, mrkl na mě a řekl, že doufá, že jsme byli všichni dostatečně diskrétní, přistihla jsem se, že se usmívám a říkám „samozřejmě“, ale uvnitř jsem se cítila spíš koupená než odměněná.
Kolik stojí ticho a vlastní svědomí
Jak se blížil konec sezóny, začala jsem si víc všímat i sama sebe. Uvědomovala jsem si, jak automaticky polykám komentáře, když vidím, jak se hostům do očí říká „bylo nám ctí“, a o dvě hodiny později v posádce padají úplně jiné řeči. Uvědomila jsem si, že mi tenhle rozpor mezi tím, co říkáme hostům, a tím, co si říkáme mezi sebou, začíná být samozřejmý. Mlčet, dělat, co se řekne, a brát to jako normu. Přemýšlela jsem, jestli mi ty peníze stojí za to, že se učím neptat se a neřešit. Když mi kapitán nabídl, že by mi příští rok dal lepší pozici, možná i trochu víc volna, vypadlo ze mě, že si to rozmyslím, ale v hlavě jsem už měla jasno.
Po návratu domů všichni chtěli slyšet historky z „luxusní jachty“. Říkala jsem ty bezpečné věci: jak někdo poslal prosecco zpátky, protože nebylo dost studené, jak si děti hostů objednaly těstoviny třikrát za den. O tom, jak jsme přecházeli nevěru, drogy a skoro pád do vody, jsem mluvila jen hodně obecně, bez detailů. Nejen kvůli smlouvě o mlčenlivosti, ale i proto, že jsem sama pro sebe potřebovala uzavřít to, že jsem byla součástí něčeho, co už nedokážu obdivovat. Když se mě kamarádka zeptala, jestli bych tam jela znovu, odpověděla jsem, že peníze byly fajn, ale že už nechci pracovat někde, kde je ticho vlastně podmínkou toho, aby všechno fungovalo. A tím jsem si to definitivně potvrdila i sama před sebou.
