Článek
Už od rána to bylo úplně obyčejné úterý. Měla jsem home office a pracovala z bytu přítele, protože jsem u něj po společném víkendu zůstala. Petr byl už dávno v práci a mezi dveřmi mi jen připomněl, že má přijít balík, ať ho kdyžtak převezmu. Byli jsme spolu tři roky, mluvili jsme o společném bydlení a já měla pocit, že náš vztah je vážný. Občas jsem měla pochybnosti ohledně jeho častých „služebek“, ale nakonec jsem to přijala jako součást jeho práce. Oba jsme byli dost vytížení a většinou jsme se vídali hlavně o víkendech. Brala jsem to jako normální stav dvou lidí s náročnou prací.
Kurýr, blondýna a zakázaný balík na stole
Kolem poledne zazvonil zvonek. Automaticky jsem si vzala klíče, seběhla dolů a vůbec nad tím nepřemýšlela. Kurýr se usmál, zeptal se na jméno a pak jen tak bokem prohodil: „Tady mi ale obvykle otevírá taková štíhlá blondýnka, tak mě to dneska trochu zmátlo.“ V tu chvíli jsem ztuhla. V hlavě mi proběhlo jediné: Jaká blondýna? Navenek jsem to ale nechala být, neurčitě se usmála, podepsala převzetí a vzala balík nahoru. Cestou po schodech jsem si opakovala, že si asi spletl byt nebo patro. Jenže už jsem začala mít podezření, protože jsem věděla, že v tomhle bytě má bydlet jen Petr.
V kuchyni jsem seděla u stolu s krabicí před sebou a pořád dokola si přehrávala tu větu o blondýně. Snažila jsem se najít racionální vysvětlení. Kurýr to popletl, sousedka, cokoliv. Pak jsem si ale všimla štítku s logem e‑shopu. Byl to obchod výhradně s dámským oblečením, který jsem sama znala. Přitom mi Petr říkal, že čeká věci na kolo z cykloobchodu. V tu chvíli se mi začaly skládat dohromady drobnosti, které jsem dřív vytěsňovala: cizí odlakovač v koupelně, dva různé ženské šampony, které prý „zůstaly po sestře“. Chvíli jsem krabici jen přendávala z jedné strany stolu na druhou a řešila v hlavě, jestli mám vůbec právo ji otevřít. Část mě si říkala, že bych to neměla dělat, druhá část ale potřebovala vědět, co se děje. Nakonec zvědavost a strach zvítězily a já balík opatrně rozřízla.
Šaty v cizí velikosti a první hádka
Uvnitř byly elegantní šaty v malé velikosti, do které bych se nikdy nevešla. Navrchu byla faktura na jméno ženy, kterou jsem v životě neslyšela. Jako objednavatelka tam byla uvedená ona, ale kontaktní e‑mail byl ten, který Petr používá všude, a doručovací adresa byl jeho byt. Srdce mi bušilo a bylo mi jasné, že tohle už není náhoda. Posadila jsem se zpátky ke stolu a pár minut jen koukala na papír. Pak jsem vzala telefon a zavolala kamarádce. Všechno jsem jí v rychlosti řekla a doufala, že mě uzemní a řekne, že jsem paranoidní. Místo toho mi připomněla, kolikrát jsem si v posledním roce stěžovala, že je Petr tajnůstkářský, a řekla mi, ať s ním večer mluvím naprosto na rovinu. Ujistila mě, že nejsem blázen, když mám pochybnosti.
Když se večer vrátil z práce, byla jsem nervózní, ale rozhodla jsem se, že nebudu křičet ani dělat scény. Nejdřív jsem se jen zeptala na ten balík. Řekla jsem mu, že kurýr mluvil o nějaké blondýně, co mu tu běžně otevírá, a pak mu položila na stůl fakturu s cizím jménem. Viděla jsem, jak znejistěl. Vteřinu měl v očích strach, pak se začal bránit a začal mi vyčítat, že mu lezu do věcí a že jsem ten balík vůbec neměla otevírat. Vymyslel si historku o kolegyni, které prý jen z laskavosti nechává posílat zásilky. Když jsem se ptala dál, pletl se v jejím příjmení a nedokázal vysvětlit, proč by u něj měla být tak často, že ji zná i kurýr jako „tu, co obvykle otevírá“. Celý rozhovor se rychle změnil v hádku, která nikam nevedla.
Druhá přítelkyně a skládačka dvojího života
Po té hádce jsem si v tichu zabalila pár věcí a jela k sobě domů. V hlavě jsem měla chaos. Na jednu stranu jsem cítila, že mi lže, na druhou jsem se pořád držela toho, že jsme spolu tři roky a že přece nevyhodím vztah kvůli jednomu balíku. Řekla jsem si, že si dám čas. Další den mi od něj chodily dlouhé zprávy plné vyznání, jak mě miluje a jak jsem si všechno špatně vyložila. Jenže v těch zprávách pořád chybělo konkrétní vysvětlení. O polední pauze v práci jsem si sedla k počítači a zadala do vyhledávání jméno z faktury. Na sociálních sítích jsem ji našla hned. Měla dost neobvyklé jméno, takže nebylo těžké ji najít.
Na jejích fotkách byl i Petr. Byli spolu v jeho bytě, poznala jsem gauč, poličky, dekorace. Byli na výletech, v restauracích, v popiscích psala o „svém příteli“. V tu chvíli už nebylo co si nalhávat. Chvíli jsem jen seděla a koukala na monitor. Pak jsem jí napsala soukromou zprávu. Představila jsem se, napsala jí, jak dlouho jsem s Petrem ve vztahu, a přiložila fotku faktury s jejím jménem. Čekala jsem, že se třeba neozve, ale odpověděla skoro hned. Byla v šoku. Z její strany znělo všechno dost podobně jako u mě – taky si myslela, že jsou spolu oficiálně, plánovali věci do budoucna. Během pár dní jsme si vyměnily spoustu zpráv, posílaly si screenshoty a skládaly dohromady časovou osu. Ukázalo se, že nám Petr lhal oběma.
Nakonec jsem si s Petrem domluvila poslední schůzku v kavárně nedaleko jeho práce. Nechtěla jsem už další dramata doma. Přišel, začal mluvit o tom, jak je to celé nedorozumění, ale já už měla v ruce konkrétní důkazy. Klidně jsem mu řekla, že vím o jeho druhém vztahu, že jsem s tou ženou mluvila a že končím. Zkoušel se vymlouvat, prosil, sliboval, ale tentokrát už to se mnou nic nedělalo. Samozřejmě mě to bolelo, tři roky společného života nejde jen tak vymazat. Zároveň se mi ale ulevilo. Uvědomila jsem si, že díky jedné náhodné větě od kurýra jsem se dozvěděla pravdu a nestrávím další roky po boku člověka, který udržoval dva vztahy najednou.
