Článek
Klasické všední ráno. V hlavě už mi jely úkoly z práce, kafe jsem dopil skoro za pochodu. Z kuchyňského okna jsem koutkem oka zahlédl, že u mého auta stojí dva sousedi a jeden z nich něco drží u stěrače. Napadlo mě, že je to zase nějaký leták na mytí aut nebo nová pizzerie. Když jsem přišel blíž, všiml jsem si dlouhého škrábance přes celý bok. Zůstal jsem stát jako omráčený. Auto mám teprve pár měsíců, koupil jsem si ho po rozvodu jako takovou osobní radost a potvrzení, že jsem to nějak ustál. A teď na něm tahle šmouha přes celou délku dveří. Zároveň jsem viděl bílý papírek za stěračem a cítil jsem, jak mi stoupá adrenalin.
Ranní šok u auta před domem
Ten lístek jsem vytáhl s tím, že tam najdu omluvu a telefonní číslo. Místo toho jsem četl: „Tohle máš za to tvoje věčný frajeření a bezohledný parkování. Auto máš drahý, ale slušnost sis nekoupil. S pozdravem jeden z těch, kterým překážíš.“ Ten text mě hodně rozhodil, víc než samotný škrábanec. První reakce byl čistej vztek. Nadával jsem si pro sebe něco o srabech, co nemají odvahu se podepsat, ale umí ničit cizí věci. Jenže ta věta o „frajeření“ a „slušnosti“ mi zůstala v hlavě. Nechtěl jsem si to připustit, ale něco na tom mi začalo vrtat v hlavě.
Obcházel jsem auto, fotil škodu do mobilu a přemýšlel, co s tím. Vypadalo to spíš na poškrábaný lak než na zničený plech, tak jsem si říkal, že to snad nebude likvidační. Dva sousedi, co tam stáli, když jsem přišel, se na mě jen krátce podívali, něco neurčitě zamumlali a rychle zmizeli do vchodu. Najednou jsem si připadal jako ten špatný, i když jsem tam stál s poškozeným autem. Sedl jsem si za volant, zavolal do pojišťovny a tam mi celkem suše vysvětlili, že bez protokolu od policie to bude složitější a něco doplatím, připomněli mi spoluúčast. Chvíli jsem měl prst na tlačítku, že vytočím policii, ale nakonec jsem to zavřel. Představa hlídky před domem, výslechů sousedů a řešení, jak kdo parkuje, mi byla v tu chvíli protivnější než ten škrábanec.
Vztek, anonymní lístek a dilema s policií
Cestou do práce se mi ten vzkaz začal přehrávat v hlavě pořád dokola. A s ním i konkrétní situace z posledních týdnů. Jak jsem jednou schválně zajel blíž k vjezdu, abych „chytil“ místo, protože jsem přijel pozdě a už mě to hledání štvalo. Jak jsem párkrát nechal auto napůl na chodníku, protože jsem byl unavený a nechtělo se mi kroužit. Vybavila se mi sousedka s kočárkem, jak mi minule říkala, jestli bych nemohl příště stát o kousek dál, a já ji odbyl větou „jinam to nejde“. Tehdy mi to přišlo v pohodě, prostě jsem potřeboval zaparkovat. Teď mi začalo docházet, že jsem si to parkoviště fakt začal brát skoro jako svoje, jen proto, že mám nové auto a jezdím každý den. Postupně jsem ten lístek přestal brát jako nespravedlivý útok a začal jsem si připouštět, že je v něm něco nepříjemně pravdivého.
V práci jsem byl protivný už od rána. Každého, koho jsem potkal v kuchyňce nebo na chodbě, jsem informoval, že mi někdo poškrábal auto. O textu na lístku jsem ale moc nemluvil, spíš jsem to shodil větou, že to byl „nějakej závistivec“. Kolega, co taky bydlí v paneláku, se mě zeptal, jestli u nás je velký boj o místa a jestli fakt parkuju vždycky korektně. A tam jsem se zarazil. Neuměl jsem mu s čistým svědomím říct jednoznačné „jo“. Jen jsem pokrčil rameny a změnil téma. Když jsem odpoledne sedal do auta, už jsem nebyl jen naštvaný. Měl jsem v sobě směs studu, vzteku na toho, kdo to udělal, a zvláštní zvědavosti, kdo ten člověk asi je.
Když vám cizí vzkaz nastaví zrcadlo
Před domem jsem pak potkal tu sousedku s kočárkem. Snažila se vyjet z chodníku mezi auty na silnici a já si všiml, že přesně na tom místě jsem párkrát stával já. Chvíli jsem jen tak postával a přemýšlel, jestli za ní jít, nebo dělat, že ji nevidím. Nakonec jsem se nadechl a šel. Normálně jsem se jí zeptal, jestli jí někdy moje auto nepřekáželo. Podívala se na mě trochu překvapeně a pak úplně klidně řekla, že jo, že párkrát musela s kočárem na silnici, ale nechtěla dělat dusno, protože jsem „jinak v pohodě“, tak to nechala být. Ten její klidnej tón mě zasáhl víc než jakákoli vyčítavá poznámka. Došlo mi, že kolem mě může být víc takových lidí, co si jen tiše řeknou, že jsem sobec, ale nic neřeknou. A ten, co mi auto poškrábal, byl spíš extrém, kterému ruplo v hlavě.
Večer jsem sedl k mobilu a napsal do naší domovní skupiny na WhatsAppu. Napsal jsem, že mi někdo poškrábal auto, že to policii hlásit nebudu, ale že mě mrzí, že se to řeší tímhle způsobem. Přidal jsem, že uznávám, že jsem ne vždycky parkoval ohleduplně, a že se budu snažit dávat větší pozor na vjezdy, chodník a kočárky. Chvíli se nic nedělo, pak začaly naskakovat palce nahoru. Jedna paní mi napsala, že děkuje za omluvu a že by fakt stačilo být víc ohleduplný. Seděl jsem nad tím mobilem a uvědomil jsem si, že mě nakonec víc rozhodilo to, co mi ten anonym ukázal o mně samotném, než samotný škrábanec. Lak se dá opravit. To, jak se chovám k ostatním, se tak jednoduše napravit nedá. Ať už ten vzkaz napsal kdokoli, minimálně mě donutil se nad tím konečně zamyslet.
