Článek
Když mi večer zazvonil telefon, ani mě nenapadlo, že by to mohlo být něco jiného než klasické „zase nestíhám“. Kamarádka mluvila rychle, mezi kašláním dětí v pozadí: ráno má důležitou poradu, muž je na služebce, oba jsou nastydlí a ona prostě nezvládne ráno školku. Zeptala se, jestli bych u nich nemohla přespat. Automaticky jsem řekla, že jasně, a začala si do batohu házet pyžamo a kartáček. Až když jsem si brala z věšáku klíče, na vteřinu mě napadlo, že já sama se domů k žádným dětem nevracím. Žádný večerní chaos, žádné kašlající děti, jen ticho. Rychle jsem tu myšlenku odsunula. V tu chvíli to pro mě bylo hlavně praktické: pomůžu kamarádce, odvedu děti do školky a hotovo.
Večerní chaos a zvláštní klid rána
K nim jsem dorazila kolem osmé. V bytě to vypadalo přesně tak, jak zněl ten telefonát – pohádka běžící v televizi, hrnky na stole, dcera v pyžamu sedící u televize, syn poskakující kolem a do všeho pokašlávání. Kamarádka vypadala vyčerpaně, notebook otevřený na jídelním stole, k tomu otevřená dětská sirupová lahvička. Vzala jsem si děti „na starost“, četla jim pohádku, hlídala, jestli si opravdu čistí zuby a jestli si syn jen nevycucává pastu. Malý se ke mně pořád tiskl, ptal se, jestli u nich budu spát častěji, a bylo vidět, jak je rád, že je tam někdo navíc. Dcera mě spíš jen sledovala velkýma očima. Když konečně usnuli, kamarádka se unaveně svalila na gauč a já v kuchyni aspoň nachystala stůl na ráno – talířky, hrnky, pečivo, aby to měla co nejjednodušší.
Spát jsem šla na rozkládací pohovku v obýváku. V noci mě párkrát probudil kašel z dětského pokoje, vždycky jsem na chvíli ztuhla, jestli nebudu muset vstát, ale zase se to utišilo. Ráno mě před budíkem probudilo šustění a teplo malého tělíčka – syn si ke mně potichu vlezl pod deku a pošeptal, že má hlad. Z pokojíčku bylo slyšet, že dcera ještě spí. Natáhla jsem se po mobilu, abych zkontrolovala čas, a všimla si zprávy od kamarádky, že už je pryč a drží mi palce. Došlo mi, že tam jsem jen já a děti. Vstala jsem, v kuchyni dodělala snídani, uvařila čaj, nakrájela rohlíky. On si sedl ke stolu a pozoroval každý můj pohyb, jako by ho zajímalo, jak vypadá ráno, když ho chystá někdo jiný.
Dětská otázka, která míří do srdce
U snídaně začal povídat, jak je super, když u nich někdo přespí, a úplně vážně se mě zeptal, proč u nich nebydlím pořád. Zkusila jsem to obrátit v legraci, že mám svůj byt, svoje věci a svou postel, ale on se nenechal. „A kde máš miminko?“ zeptal se mezi dvěma sousty. Zůstala jsem na chvíli zticha a jen jsem řekla, že žádné miminko nemám. Podíval se na mě s výrazem, který bych u pětiletého nečekala. A pak řekl: „Asi jsi byla hodně zlobivá, když ti nikdo nedal miminko, viď?“ A hned za tím přidal: „A jsi kvůli tomu víc naštvaná, nebo víc smutná?“ Dcera u toho tiše žmoulala rohlík a dělala, že poslouchá jen napůl, ale já jsem najednou nevěděla, co říct.
Na moment se mi úplně stáhl žaludek. Vybavily se mi obrazy z ordinací, těhotenské testy v koši, věty typu „zkuste to brát v klidu“. Všechno to, o čem poslední roky před většinou lidí nemluvím. Ale před ním jsem nemohla začít brečet ani mu tam v kuchyni vykládat svůj zdravotní spis. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se co nejjednodušeji vysvětlit, že někdy miminko prostě nepřijde, i když si ho člověk moc přeje, a že to není tím, že by někdo byl zlobivý. Díval se na mě pozorně, pak jen kývl, jako by si to zapamatoval, a za chvíli už řešil, jestli si do školky vezme tričko s dinosaurem, nebo s autama. Na jeho otázku jsem ale musela pořád myslet.
Když se vyhýbané téma přihlásí o slovo
Když jsem je pak oblékala a chystala k odchodu, dělala jsem všechno spíš automaticky. Kontrolovala jsem kapesníky v kapsách, šály, čepice, jestli mají podepsané bačkůrky v tašce, ale uvnitř jsem si přehrávala každé jeho slovo. Cestou do školky jsem se snažila působit normálně, povídali jsme si o tom, kdo asi bude dneska ve třídě a jestli si dají k obědu polévku, ale cítila jsem, jak jsem rozhozená. Zároveň mě překvapilo, jak přímo dítě dokáže mluvit o něčem, čemu se dospělí raději vyhýbají nebo o tom vůbec nemluví. Když jsem je předala učitelce a vrátila se do bytu, uklidila nádobí ze snídaně a skládala gauč, v tu chvíli se to ve mně všechno sečetlo. Opřela jsem se o kuchyňskou linku a prostě jsem se rozbrečela. Uvědomila jsem si, že se tomuto tématu už nějakou dobu vyhýbám nejen před ostatními, ale i sama před sebou.
Pár dní jsem na to jen myslela, než jsme se s kamarádkou sešly na kávu. Když jsme si sedly, chvíli jsem váhala, ale pak jsem jí ten ranní rozhovor převyprávěla skoro doslova. Viděla jsem, jak ztuhla, a hned se začala omlouvat, že dětem měla vysvětlit, že se na takové věci neptá. Ujišťovala jsem ji, že mi nic špatného neudělal a že on to nemyslel zle. Spíš jsme se obě shodly, že děti prostě říkají věci napřímo, zatímco my dospělí si některá témata neumíme přiznat ani sami před sebou, natož nahlas. Bylo znát, že je jí to celé trapné, ale zároveň jsme po tom rozhovoru byly otevřenější i v jiných věcech.
K ní na hlídání chodím dál. Pořád jsem pro její děti ta „teta“, co čte pohádky jiným hlasem než máma a dělá kakao moc horké. Rozdíl je v tom, že si teď víc hlídám svoje hranice. Když vím, že zrovna nemám sílu na večer plný dětských otázek, řeknu to a domluvíme se jinak. A na tu synovu větu pořád myslím. Už mě ale neparalyzuje tak jako to ráno v kuchyni. Spíš mi připomíná, že to všechno je součást mého života a že o tom smím mluvit – i když to nikdy nebude snadné téma.
