Článek
Je sobotní prosincové odpoledne, venku šero, já v kuchyni vyvaluju těsto na perníčky a pouštím si koledy z telefonu. V hlavě mám plán, že letošní Vánoce nějak zvládnu, i kdyby to mělo být jen o tom, že to doma bude vonět z trouby. Manžel měl přesčas, čekala jsem ho až večer, takže mě překvapí, když slyším klíče v zámku. Ve dveřích se objeví viditelně unavený, kabát spíš odhodí na židli, než pověsí. Zkusím ho zapojit, podám mu plech a s nuceným úsměvem řeknu, ať mi pomůže vykrajovat. On se jen ušklíbne, něco si pro sebe zamumlá a pak nahlas pronese: „To stejně nemá cenu.“ Otočí se, odejde do ložnice a zamkne se. Stojím tam s vykrajovátkem v ruce a mám pocit, že nemá cenu nejen to pečení, ale nějak celé moje snažení kolem Vánoc, možná i kolem nás dvou.
Jedna věta, která rozbije celé odpoledne
Chvíli jen stojím u linky a koukám na dveře ložnice, jako bych čekala, že se samy zase otevřou. V hlavě mi to jede: když říká, že to nemá cenu, tak myslí mě? Naše Vánoce? Tu snahu, aby doma bylo aspoň trochu hezky? Cítím vztek i ponížení. Otřu si ruce do utěrky, jdu ke dveřím ložnice a zaklepu trochu víc, než je nutné. „Co to má znamenat?“ vypálím na něj. Zpoza dveří jen tlumeně slyším: „Nech mě být, prosím.“ Tím to končí. Žádné vysvětlení. Vrátím se do kuchyně, zapnu troubu, dělám, že normálně pokračuju, ale ruce se mi klepou. Jak vykrajuju další srdíčka a hvězdičky, vynořují se mi v hlavě poslední měsíce, kdy byl čím dál víc mimo. Více času v práci, míň večeří u jednoho stolu, věta „jsem unavenej“ jako univerzální odpověď na všechno.
Jak skládám perníčky na plech, začíná mi docházet, že to asi nebude jen o tom, že se mu nechce pomáhat v kuchyni. Podobně reagoval u návrhu na výlet s dětmi, mávl rukou nad plánováním dovolené. Všechno „nemá cenu“, „uvidíme“, „teď to neřeš“. Sednu si ke stolu, vezmu telefon a chvíli jen koukám na obrazovku. Nakonec mu přes dveře napíšu zprávu: že mě ta věta fakt zranila, že jsem si ji vztáhla na sebe a že potřebuju vědět, jestli jde jen o perníčky, nebo o něco víc. Vidím, jak se ukáže, že zprávu přečetl, a pak nic. Ticho v bytě je najednou nepříjemné. Otevřu prohlížeč a skoro automaticky do něj píšu „příznaky deprese“. Najednou mi spousta věcí začne dávat smysl, zároveň se ale přistihnu, jak přemýšlím, jestli si jen nehledám výmluvu pro jeho chování.
Když se „nemá cenu“ netýká perníčků
První plech strčím do trouby, druhý mám připravený na lince. Hlavou mi běží, jestli ho mám nechat být, nebo zkusit ty dveře znovu otevřít. Vím, že kdybych za nimi seděla já, asi bych chtěla, aby to ten druhý nevzdal po první větě. Ale zároveň mám strach, co uslyším, kdyby mi měl upřímně říct, že už ho náš život netěší. Už skoro zapomenu na těsto, když uslyším v chodbě kliku. Dveře ložnice se pomalu odemknou a on vyjde ven. Vypadá jinak než před hodinou, nějak starší, unavenější, oči má zarudlé. Bez řečí si sedne ke stolu v kuchyni a chvíli je ticho. Pak tiše řekne, že to „nemá cenu“ nemyslel na moje pečení, ale na všechno, co poslední měsíce dělá. V práci i doma má pocit, že pořád něco dělá, ale nikam to nevede.
Povídá, že je v práci přetíženej, že se bojí, jak vyjdeme s penězi, když se zdražuje všechno kolem, a že má pocit, že jako chlap selhává. Že dělá přesčasy, ale stejně to není vidět. Doma už pak nemá sílu na nic, jen to neumí přiznat bez toho, aby si připadal slabě. To zamknutí v ložnici prý bylo jediné, co ho v tu chvíli napadlo, jak před tím vším na chvíli utéct. První moje reakce je vnitřní nutkání mu vyčíst, jak mě tím zraňuje, jak se cítím sama na všechno. Ale když ho vidím, jak sedí shrbenej u stolu, zlost ze mě postupně mizí. Spíš cítím únavu a smutek z toho, jak jsme si o tom všem dlouho neřekli nic konkrétního.
Poprvé po dlouhé době mluvíme narovinu
Řeknu mu, jak jsem si tu jeho větu vyložila. Jak jsem tam stála s těstem na vále a měla pocit, že jsem směšná, že se snažím dělat „atmosféru“, která je mu úplně jedno. Přiznám, že mám poslední měsíce strach, že už se mnou vlastně nechce být, protože je čím dál víc uzavřenej a my spolu fungujeme spíš provozně než partnersky. On se omluví za tu větu i za to zamykání se. Říká, že neví, jak o tom mluvit, aby to neznělo jako fňukání, a tak to radši drží v sobě a dělá, že je všechno v pohodě, dokud to nepraskne. Sedíme u stolu, v troubě mezitím dávno dopekl první plech, ale ani jeden nevstáváme. A já mám poprvé po dlouhé době pocit, že spolu opravdu něco řešíme, ne jen odbavujeme další den.
Domluvíme se, že takhle dál nechceme fungovat. Ne jako velké předsevzetí, spíš po malých krocích. On říká, že v pondělí zkusí zavolat svému praktikovi a zeptá se na kontakt na psychologa, protože sám to asi nezvládne. Já navrhnu, že letošní Vánoce zjednodušíme. Že nemusíme mít deset druhů cukroví, perfektně uklizený byt a drahé dárky, když je nám u toho oběma mizerně. Že bude důležitější, když nebudeme trávit čas každý zvlášť, on v práci a ložnici, já v kuchyni a ve své hlavě. Část těsta zabalím do sáčku a schovám do lednice s tím, že dopečeme, až na to bude nálada, ne proto, že se to „má“.
Večer nakonec strávíme v obýváku s hrnkem čaje v rukou. V kuchyni na lince chladnou perníčky z prvního plechu, které jsem málem nechala přepéct, jak jsem na ně zapomněla. Není to žádný zázračný restart našeho vztahu, pořád mám v sobě obavy, jak to celé dopadne. Ale ta jedna věta „to stejně nemá cenu“, která mě odpoledne úplně rozhodila, nám nakonec pomohla něco pojmenovat. To, že jsme se oba nějakou dobu snažili jen přežívat a tvářit se, že je to normální. A že možná má cenu zkusit s tím něco dělat dřív, než se od sebe úplně vzdálíme.
