Článek
Letos byl na řadě Štědrý den u manželových rodičů, střídáme se s mými, takže to bylo dané už dlouho dopředu. V autě jsem klasicky v hlavě projížděla seznam – jestli jsme opravdu všem koupili něco smysluplného, jestli jsem na někoho nezapomněla, jestli jsem do salátu dala dost okurek. Byla to taková ta známá nervozita, kterou mám každý rok. Náš syn vzadu v sedačce co chvíli vykukoval z okna a ptal se, kdy už budeme u babičky a jestli bude cukroví. Když jsme přijeli, překvapilo mě, že tchán nevyšel před dům jako obvykle. Jen stál v chodbě, mávl na nás a zase zmizel do obýváku. V duchu jsem si řekla, že je asi unavený z práce, a nechtěla jsem hned něco zveličovat.
Napětí v kuchyni a tiché varovné signály
V kuchyni to vypadalo přesně tak, jak jsem čekala. Tchyně lítala mezi sporákem a linkou, něco míchala, něco dochucovala, do toho volala na manžela, ať jí podá tohle a tamto. Snažila jsem se jí pomoct aspoň s bramborovým salátem, ale cítila jsem, jak je celá napjatá. Pořád kontrolovala, jestli je prostřeno rovně, jestli je talířů dost, urovnávala ubrousky. Vyjela kvůli úplné drobnosti, když jsem dala příbor jinam, než je zvyklá. Přišlo mi to přehnané i na její poměry. V pauze jsem nakoukla do obýváku. Tchán seděl u televize, ale na obrazovku skoro nekoukal, jen tam seděl. Na syna se usmál, ale moc nemluvil, jen kývl hlavou. Napadlo mě, že se asi s tchyní pohádali, že proto je ona tak přepjatá a on tak zalezlý, a rozhodla jsem se, že se do toho plést nebudu.
Když jsme si konečně všichni sedli ke stolu, snažila jsem se tu napjatou atmosféru trochu zjemnit. Chválila jsem polévku, ptala se na drobnosti, kdo pekl jaké cukroví, prostě běžné řeči. Tchán skoro nejedl, jen si tu a tam ukrojil kousek a víc než jídlo žmoulal v ruce ubrousek. Všimla jsem si toho a začalo mi to být nepříjemné, pořád jsem koutkem oka sledovala, jestli je v pořádku. Po rybě si odkašlal a místo svého obvyklého vtipného přípitku, na který se všichni těšíme, řekl, že by nám chtěl něco říct. U stolu se udělalo ticho, všichni ztichli najednou. Mně se v tu chvíli stáhl žaludek a ani jsem přesně nevěděla proč.
Šokující oznámení u štědrovečerního stolu
Tchán pak klidným, ale úplně cizím hlasem oznámil, že mu našli zhoubný nádor a že ho po Novém roce čeká chemoterapie. Žádné vysvětlování kolem, prostě to řekl. Chvíli nikdo nic neříkal. Slyšela jsem jen, jak vedle mě manžel prudce vydechl, posunul talíř dál a sklopil oči. Tchyně se rozplakala tak, že musela vstát od stolu a jít si pro další kapesníky. Náš syn seděl mezi námi, koukal z jednoho na druhého a bylo vidět, že nechápe, ale cítí, že se děje něco vážného. Automaticky jsem vstala, vzala ho na klín a řekla, že se půjdeme podívat na nové autíčko. Odnesla jsem ho do dětského pokoje, dala mu hračky a snažila se mluvit normálně, aby nepoznal, jak se mi třese hlas. V hlavě mi běželo jen to, že tohle není rozhovor pro něj.
Když jsem se vrátila ke stolu, manžel už zvýšeným hlasem říkal tchánovi, že nechápe, proč nám to neřekli dřív a proč to muselo padnout zrovna na Štědrý den. Bylo vidět, že za tím vztekem je hlavně obrovský strach. Ruce se mu třásly, pořád si je mnul o sebe a nemohl se na tátu ani pořádně podívat. Tchán se omlouval, že nás nechtěl zatěžovat, dokud neměl všechna vyšetření za sebou, a že chtěl, abychom to slyšeli všichni najednou. Tchyně seděla opodál s kapesníkem v ruce, oči úplně zarudlé, a pořád dokola říkala, že si to nezaslouží. Celý náš štědrovečerní program se tím úplně změnil. Místo cukroví a pohádek se vedl dlouhý rozhovor plný dotazů na výsledky, prognózy a možnosti léčby. Nikdo neměl sílu pouštět koledy nebo rozbalovat dárky s nějakým nadšením.
Rozhovor mezi čtyřma očima a nové priority
Později večer, když šli tchyně s manželem uspávat syna, zůstala jsem s tchánem v obýváku sama. Došlo mi, že je to poprvé za celý den. Udělala jsem nám čaj, čistě z potřeby něco dělat rukama, protože sedět a mlčet jsem nezvládala. Tchán působil najednou mnohem slabší a unavenější než obvykle. Řekl, že má strach, že neví, jak to zvládne, a že dlouho přemýšlel, jestli to má vůbec říkat teď, nebo počkat. Přiznal, že se bojí, aby z těch Vánoc nebyla už navždy jen vzpomínka na tuhle zprávu. Řekla jsem mu, že mu pomůžeme, s cestami do nemocnice, s nákupy, s čímkoli. Že v tom nebude sám. A v hlavě jsem si v tu chvíli nadávala za všechny ty svoje předvánoční stížnosti na plné obchody a zabalené dárky.
Druhý den ráno jsme už neřešili tradiční procházku ani návštěvu známých. Seděli jsme u stolu, před sebou kalendář a papíry z nemocnice s termíny vyšetření a léčby. Naplánovali jsme to s manželem a tchánem tak, aby s ním vždycky někdo mohl jet, aby nikdy nemusel jezdit sám. Manžel byl najednou klidnější, místo výbuchů se ptal na konkrétní věci, co bude potřeba, jak dlouho to může trvat, co má zařídit v práci. Všimla jsem si, jak se chytá každé informace, která vypadala aspoň trochu nadějně. Cestou domů v autě moc nemluvil. Jen mi vzal ruku a držel ji skoro celou cestu. Až těsně před příjezdem domů řekl, že má strašný strach o tátu. Nevěděla jsem, co na to říct, tak jsem jen odpověděla, že já taky. Uvědomila jsem si, že tyhle Vánoce nám změnily priority. Příště pro mě nebude důležité, jestli jsou dárky zabalené hezky nebo je salát podle „správného“ receptu. Hlavní bude, jestli si k tomu stolu vůbec zase sedneme všichni.
