Článek
Dopoledne na Štědrý den jsme s Petrem tahali dárky do auta a dětem se do odjezdu moc nechtělo. Byli jsme v mírném skluzu, já ještě rychle dodělávala náš bramborový salát na další dny, abychom ho měli doma, až se vrátíme. Pořád jsem přepočítávala čas a říkala si, jak to zase bude tchyně komentovat. Ještě jsem si vybavila předloňský rok, kdy jsme museli odjet dřív kvůli horečce u malého a ona to dodnes bere skoro jako osobní urážku. V autě jsem si pak tiše přála jediné: ať to letos proběhne bez trapasů. Zároveň jsem se ale těšila, že si sednu ke stolu a nebudu muset nic chystat, jen být s rodinou.
První náznaky napětí hned po příjezdu
Když jsme přijeli, tchyně nás přivítala, ale její „ahoj, pojďte dál“ znělo spíš jako povinnost. Žádné delší obejmutí, jen jsme rychle pověsili kabáty na věšák a ona hned zmizela do kuchyně. Měla jsem pocit, že je naštvaná, že jsme přijeli pozdě, ale nic neřekla, tak jsem to nechala být. Šla jsem za ní s tím, že jí pomůžu se salátem a řízky, a ona mě odmítla: „Už je všechno hotové, běž si sednout k dětem.“ Vrátila jsem se do obýváku, ale napětí nepolevovalo. Petr si toho všiml, jen protočil oči, jako že „zas to začíná“, a pustil si pohádky s dětmi. Já jsem tam seděla s nimi, ale myšlenkami jinde.
U večeře zpočátku všechno působilo normálně. Probírali jsme, co asi dostanou děti pod stromeček, jak rychle rostou, klasické věty o tom, že ty roky rychle utíkají. Snažila jsem se zapojovat tak akorát, abych nemluvila ani moc, ani málo. Vím, že tchyně nemá ráda, když mám pocit, že musím „zachraňovat konverzaci“. Když přinesla rybu, koutkem oka jsem viděla, jak je nervózní. Všechno komentovala: že „je toho zase moc“, že „se s tím člověk dělá a pak to nikdo neocení“. V hlase jsem cítila hořkost a automaticky jsem si to vztáhla na sebe, ale nebyla jsem si jistá, jestli si to jen nevykládám po svém. Než jsem si to stihla promyslet, jen jsem se nadechla a pochválila ji, jak to má hezky připravené. Přikývla, ale úsměv byl takový napůl.
Štědrovečerní večeři přeruší nečekaný útok
Ve chvíli, kdy jsme si připíjeli, to přišlo úplně bez varování. Tchyně si povzdechla a nahlas řekla, že je „ráda, že jsme letos vůbec přijeli“, protože prý Petra poslední dobou od rodiny „odtrhávám“. Řekla to před dětmi i tchánem, jako by to byla běžná poznámka. A vzápětí dodala, že „když se člověk o syna staral celý život, tak ho tohle mrzí“. V tu chvíli jsem byla v šoku. Cítila jsem, jak rudnu, a přemýšlela, jestli na to něco říct, nebo dělat, že jsem to přeslechla. Napadalo mě spousta odpovědí, ale žádná se mi nezdála vhodná u štědrovečerního stolu. Petr se snažil situaci utnout: „Mami, nech toho, jo?“ U stolu bylo napětí a zbytek večeře jsem seděla na kraji židle a jen mechanicky jedla.
Po večeři jsem se vymluvila, že jdu pomoct dětem s pyžamy, a zavřela se s nimi v pokoji. Jakmile se za námi zavřely dveře, došlo mi, jak moc mě to zasáhlo. Cítila jsem se nespravedlivě obviněná. Ve skutečnosti jsem to byla já, kdo Petra přemlouval, ať na Vánoce k rodičům jedeme, protože on chtěl zůstat doma v klidu. Místo vděku jsem tam seděla s nálepkou té, co „odtrhává od rodiny“. Když děti usnuly a přišel za mnou Petr, řekla jsem mu naplno, že mě to hodně ranilo a že nechci, aby o mně jeho máma před dětmi takhle mluvila. Přikývl, uznal, že to přehnala, ale bylo vidět, jak je mu nepříjemná představa, že by s ní o tom měl mluvit. Z toho mi bylo ještě smutněji a měla jsem i trochu vztek – nejen na ni, ale i na něj, že se mě nedokázal víc zastat.
Když už nejde dělat, že neslyšíte
Druhý den ráno jsem cítila, že to v sobě nedokážu nechat jen tak. Děti byly s dědou venku, Petr někde v garáži a já našla tchyni v kuchyni u kávy. Sedla jsem si naproti ní a klidně jí řekla, že mě její poznámky u stolu hodně zaskočily. Že chápu, že má nějaké pocity, ale že bych byla radši, kdyby podobné věci říkala mezi čtyřma očima a ne před dětmi. Nejdřív se ohradila, že „to tak nemyslela“ a že jsem to asi špatně pochopila. Nechala jsem ji domluvit a jen zopakovala, jak jsem se u toho cítila. Chvíli bylo ticho a pak z ní vylezlo, že má strach, že o Petra a vnoučata „přijde“, protože k nim jezdíme míň než dřív. V tu chvíli mi její podrážděné chování začalo dávat větší smysl. Úplná omluva z toho nevypadla, spíš takové rozpačité uznání, že to možná řekla nešťastně. Přesto jsem cítila, že se situace trochu zlepšila. V duchu jsem si ale nastavila jasnou hranici: jestli se podobná scéna u stolu zopakuje, zvednu se a odejdu, nebo se ozvu hned. Protože i když jsou Vánoce vnímány jako rodinný svátek, tohle už pro mě k rodinné pohodě nepatří.
