Článek
Po obědě, kolem třetí, jsem bez objednání vešla do kadeřnictví v naší ulici. Školka je pět minut chůze, ve čtyři musím stát u dveří, takže jsem hned řekla, že mám maximálně hodinu a chci jen rychlý přeliv. Vytáhla jsem v telefonu fotku, jak jsem vypadala minule a řekla, že nechci nic tmavého, jen stáhnout žluté tóny, aby to působilo přirozeně. Paní u recepce mrkla do diáře, zrovna měli volno, tak mě vzali hned. Ulevilo se mi, že stihnu i malý nákup po cestě, ale pořád jsem myslela na vyzvednutí, takže jsem všechno říkala stručně a jasně.
Jiná kadeřnice, delší působení a nervozita
Vzala si mě jiná kadeřnice než obvykle. Moje mívá směnu večer, tuhle jsem neznala. Řekla, že se to „jen přetónuje“ a bude to držet a navrhla jít o tón tmavší, aby to vydrželo déle. Odpověděla jsem, že mám strach z příliš tmavé barvy a trvám na světlejším přelivu, aby to působilo přirozeně. Nechci za hodinu vypadat úplně jinak. Přikývla, působila jistě a zavolala na pomoc učnici, aby to stihly včas. Ještě jednou jsem zopakovala, že jen stáhnout žlutý tón, nic do hněda. „Jasně,“ řekla a připravila misku.
Učnice mi nanesla směs, dala igelitovou čepici a nastavila časovač. Kadeřnice mezitím odběhla ke své stálé klientce na vedlejším křesle. Seděla jsem a koukala na hodiny v mobilu. Časovač cinknul po zhruba dvanácti až patnácti minutách, ale nikdo nepřišel. Čekala jsem dál, asi deset minut navíc. Připomněla jsem, že spěchám. „Ještě chviličku, ať to chytí,“ ozvalo se přes rameno. V tu chvíli jsem už byla nervózní, ale nechtěla jsem dělat scénu. Hlídala jsem čas a říkala si, že to pořád stihnu, když to teď hned smyjí.
Tmavší než chci a účet navíc
Když přeliv smyly a začaly mi foukat vlasy, v zrcadle jsem vypadala znatelně tmavší, hlavně kolem obličeje. Řekla jsem nahlas, že je to na mě moc. Kadeřnice mě uklidňovala, že se to po pár mytích vymyje a nabídla dvě možnosti: teď to můžeme trochu stáhnout hloubkovým šamponem, prý deset minut, nebo příště udělat pár světlých pramínků kolem obličeje, což je spíš tři čtvrtě hodiny až hodina. Podívala jsem se na čas a věděla, že to teď nestíhám. V hlavě jsem měla jen školku, bundu a batůžek. Souhlasila jsem, že to jen rychle přefoukneme a uvidíme po pár umytích.
U pokladny mi řekla částku, která byla skoro dvojnásobná oproti tomu, s čím jsem počítala. Minule jsem za přeliv platila kolem osmi set. V částce byla i „péče“ na uzavření vlasu a foukání. Nikdo mi to předem nenabídl jako příplatek a v ceníku to nebylo úplně jasné. Namítla jsem. Slyšela jsem, že bez péče by přeliv hůř držel a že foukání je běžná součást dokončení služby, i když se účtuje zvlášť. Čas do vyzvednutí se krátil a já jsem stála s peněženkou v ruce. Nechtěla jsem se tam dohadovat, tak jsem zaplatila a běžela.
Venku jsem se podívala do výlohy a skoro jsem se nepoznala. Měla jsem pocit, že mě nikdo neposlouchal a mrzelo mě, že jsem se neozvala víc, když jsem ještě seděla s tou čepicí. Do očí se mi nahrnuly slzy kvůli bezmoci a neplánovaně utraceným penězům. Vydechla jsem, napsala kamarádce, že to přehnaly a doma jsem si řekla, že to zkusím párkrát umýt hloubkovým šamponem. Uvidím, jestli to povolí. A příště si radši domluvím termín u své kadeřnice, budu konkrétní i ohledně ceny a nechám si potvrdit, co je v ceně a co je za příplatek. Chci odcházet s pocitem, že jsme si rozuměly.
