Článek
Ráno si beru svoje „pohovorové“ oblečení, jednoduché šaty a sako. U zrcadla si v hlavě opakuju odpovědi na klasické otázky – moje silné stránky, slabé stránky, proč odcházím z předchozí práce. Na pracovním pohovoru jsem nebyla několik let, takže mám lehkou nervozitu, ale nic hrozného. Na tuhle pozici mě sami pozvali na základě životopisu, tak si říkám, že aspoň papírově jim dávám smysl. Tramvají jedu k menší administrativní budově na okraji centra a dorazím s desetiminutovou rezervou, protože nechci působit nedochvilně. Na recepci mi dají kartičku a pošlou mě do pátého patra do zasedačky, kde na mě mají čekat „kluci z vedení“.
První vteřiny, které všechno změní
Zaklepu a vejdu dovnitř. V zasedačce sedí dva mladší muži v mikinách a teniskách a vedle nich trochu starší žena z HR s notebookem. Ještě se mezi sebou smějí nějakému vtipu, když se za mnou zavřou dveře. Jeden z nich si mě změří od hlavy k patě, podívá se na druhého a s úšklebkem utrousí: „Tak to je ta naše office manažerka, jo? Já myslel, že hledáme někoho mladšího, kdo je víc online.“ Druhý se hlasitě zasměje, HR žena se jen nejistě usměje do stolu. Mně v tu chvíli úplně ztuhne úsměv. Podám ruku, posadím se, cítím, jak mi buší srdce a jak rudnu. Chvíli přemýšlím, jestli jsem to slyšela správně, nebo to v hlavě nepřeháním, ale bohužel mám pocit, že ne.
Snažím se nadechnout a reagovat na jejich úvodní small talk. Ptají se, jak jsem našla cestu, jakou mám výpovědní lhůtu, ale ten tón zůstává stejný. Jeden se polovážně zeptá, jestli „ve svém věku“ pořád stíhám všechny ty nové aplikace, nebo jestli radši zůstávám u mailu. Doprovodí to uchechtnutím, jako by čekal, že se přidám. Není to vtipné. Nedokážu to brát jako legraci, protože z nich cítím, že si opravdu myslí, že jsem typ člověka, kterému budou muset vysvětlovat základní věci, i když v životopise mají napsané, že vedu administrativu pro padesátičlenný tým a zavedla jsem jim polovinu nástrojů, které používají. V hlavě se mi míchá stud, vztek a hlavně nepříjemný pocit, že se tu skoro doprošuju. V jednu chvíli mi dojde, že pokud jim teď nic neřeknu, budu si to vyčítat ještě hodně dlouho.
Když pochopíte, že už mlčet nejde
Po jedné z dalších podobných poznámek se na chvilku odmlčí. Využiju toho, podívám se přímo na toho nejhlasitějšího a klidným hlasem řeknu: „Jestli na mě takhle mluvíte už na pohovoru, neumím si představit, jak se tady bavíte se svými kolegyněmi.“ V místnosti je najednou úplné ticho. HR žena zvedne hlavu od notebooku, ti dva chlapi viditelně znejistí. Ten, co se smál nejvíc, zaskočeně zakašle a začne vysvětlovat, že to samozřejmě myslel jen jako „uvolnění atmosféry“ a že tady si všichni dělají legraci ze všeho. Já už nic dalšího neříkám, jen sedím rovně. Cítím, jak se mi konečně trochu ulevuje, i když mi pořád buší srdce.
Během pár vteřin se atmosféra úplně změní. Najednou mě oslovují „paní“ a vykají mi, ptají se mnohem formálněji a snaží se působit profesionálně. HR žena se víc zapojí, začne mi děkovat, že jsem přišla, a ptá se na konkrétní projekty z mé předchozí práce, jako by se snažila vrátit to celé do podoby „normálního“ pohovoru. Odpovídám věcně, popisuju, co mám za sebou, ale vnitřně už o tu pozici nemám zájem. Vím, že tady pracovat nechci, teď už jde jen o to udržet si důstojnost a dokončit to v klidu. Zároveň cítím úlevu, že jsem si dokázala nastavit hranici a nenechala to jen tak přejít s nuceným úsměvem.
Najednou zdvořilí. Ale už je pozdě
Když se mě na konci ptají, jestli mám na ně nějaké dotazy, využiju to a zeptám se přímo na firemní kulturu. Jak řeší respekt mezi týmy, jak pracují s tím, když někomu něco vadí. Dívám se u toho na oba dva dost zřetelně. Odpovídají naučenými frázemi o otevřené komunikaci, přátelské atmosféře a rovných příležitostech, ale je vidět, že si sami uvědomují rozpor s tím, co před chvílí předvedli. Pohovor ukončíme, podáme si ruce, oni řeknou, že se „určitě ozvou“. Já už v tu chvíli vím, že i kdyby nabídka přišla, nevezmu ji.
Když vyjdu z budovy, sednu si na chvíli na lavičku před vchodem a snažím se uklidnit. Je mi líto, že se někteří lidé chovají takhle a ještě si myslí, že je to vtipné. Zároveň cítím hrdost, že jsem tam nezůstala sedět a nepřecházela to se skřípěním zubů. Doma pak napíšu náborářce z personální agentury, která mi schůzku domluvila, krátkou zpětnou vazbu, co se na pohovoru dělo. Odepíše mi, že ji to mrzí a že to předá dál. Pro sebe si z toho beru hlavně to, že si můžu dovolit se ozvat – a že pohovor není jen o tom, jestli se líbím já jim, ale i o tom, jestli se oni líbí mně.
