Článek
Když jsem se rozhodovala, co s druhým bytem, byla to spíš pragmatická volba než nějaký velký plán. Hypotéka, energie, fond oprav, do toho moje vlastní běžné výdaje. Nedávalo mi smysl, aby byt zůstával prázdný jen proto, že se mi nechce řešit nájemníky. Dala jsem inzerát, ozvalo se mi dost lidí, ale pár schůzek mě docela vylekalo. Někdo byl vyloženě arogantní, jiný chtěl být v bytě jen na tři měsíce, další měl zvláštně vyhýbavé odpovědi na jednoduché otázky. Pak ale přišel mladý pár, on v košili, ona upravená, oba slušní, mluvili normálně. Řekli, že chtějí dlouhodobé bydlení, že už mají dost stěhování po podnájmech a chtějí „konečně mít stálé bydlení“. Ukázali mi pracovní smlouvy, hned složili kauci a všechno působilo v pořádku. V tu chvíli mi to dávalo smysl a měla jsem pocit, že jsem si vybrala dobře.
Tichý první měsíc a pak šokující telefonát
První měsíc probíhal přesně tak, jak jsem si to představovala. Nájem přišel na účet včas, nikdo mi nepsal zoufalé zprávy, že se něco rozbilo, nikdo mi nevolal se stížností. Říkala jsem si, že mám kliku. V bytě jsem se stavila jen jednou, když jim správcová nesla nové štítky na zvonky a chtěla, abych byla u předání. Pustili mě dovnitř, byt byl uklizený, na stole hrnky, v kuchyni voněla káva, všechno působilo úplně normálně. Jen jsem si v předsíni všimla hodně bot, rozhodně víc než pro dva lidi. Vysvětlili mi, že tam jsou kamarádi na návštěvě, že zrovna odcházejí. Připadala jsem si hloupě, že si toho vůbec všímám, tak jsem to neřešila. Jsou mladí, říkala jsem si. Občasná návštěva není žádný problém.
Jedno obyčejné úterní odpoledne mi ale zazvonil telefon z neznámého čísla. Zvedla jsem to a ozval se policista z místního oddělení. Jen to představení mi stačilo na to, aby mi začalo bušit srdce. Řekl mi, že volá kvůli bytu na mojí adrese, a ověřil si, že jsem majitelka. Došlo mi, že si mě našli v katastru a že to nebude nic banálního. Vysvětlil mi, že mají opakované stížnosti sousedů na noční hluk, neustálé střídání lidí v domě a podezřelý zápach z mého bytu. Naznačil, že mají podezření na přechovávání nebo možný prodej drog a že se potřebují domluvit, jak dál postupovat. Seděla jsem u stolu, dívala se na nájemní smlouvu v mailu a v hlavě jsem měla jen: „To není možné, to budou nějaké pomluvy.“ Zároveň jsem ale věděla, že si to policie nevymýšlí.
Setkání před domem a odhalení za dveřmi
Domluvili jsme se, že se za hodinu potkáme před domem. Chtěla jsem být u toho, co se bude v mém bytě dít. Cestou tramvají jsem měla v hlavě úplný zmatek. Pořád jsem myslela na tu krátkou prohlídku bytu, kdy jsem nic neviděla. Přemýšlela jsem, jestli jsem byla jen pohodlná, nebo jestli jsem to prostě nechtěla vidět. Když jsem přišla k domu, stáli tam dva policisté a jedna sousedka, kterou jsem znala od vidění z chodby, teď ale vypadala hodně naštvaně. Policista mi klidným tónem řekl, že potřebují byt zkontrolovat, a zeptal se, jestli mám klíče, kdyby bylo potřeba. Zároveň dodal, že nejdřív zkusí, jestli nájemníci sami otevřou a pustí je dovnitř. Připadala jsem si strašně trapně, jako bych to celé způsobila já.
Zaklepali jsme na dveře. Chvíli se nic nedělo, pak bylo slyšet nějaké šramocení a nakonec se dveře otevřely. Nájemník vypadal dost překvapeně a nebylo to zrovna příjemné překvapení. Za ním byla slyšet tlumená hudba a v předsíni jsem si všimla několika cizích lidí, kteří se snažili tvářit nenápadně. Policisté mu slušně, ale důrazně vysvětlili, proč tam jsou, a požádali ho, aby je pustil dovnitř. Chvíli se vykrucoval, pak ale viděl, že situaci moc nezvrátí, a ustoupil. Já stála bokem, spíš v pozadí, a střídal se ve mně vztek a stud. Vztek, že z mého bytu udělali něco úplně jiného, než slibovali. Stud před sousedkou, která na to všechno musela týdny koukat. Policisté prošli byt, nafotili stopy po pravidelných „srazech“, našli sáčky a zbytky marihuany. Všechno pečlivě sepsali a mně jen stručně řekli, že věc předají k dalšímu řešení.
Bagatelizování, dohoda o konci a výčitky
Když policisté odešli, nájemník si mě odchytil stranou na chodbě. Snažil se to shodit slovy, že „jen občas prodali něco kamarádům“ a že to prý „není takové drama“. Stál tam v ponožkách, tvářil se skoro dotčeně, že kvůli tomu volali policii. V tu chvíli mi ale došlo, že nejde jen o něj a jeho kamarády, ale hlavně o sousedy, celý dům a nakonec i o mě jako majitelku. Že kdyby se něco stalo, bude se řešit můj byt, moje jméno. Řekla jsem mu, že tohle je pro mě naprosto nepřijatelné a že s nimi chci nájem co nejdřív ukončit. Nabídla jsem, že připravím dohodu o skončení nájmu, aby to bylo rychlé a bez dalších scén. Nechtěla jsem se hádat na chodbě před lidmi, tak jsme se domluvili, že druhý den přijdou dohodu podepsat a nastavíme termín vystěhování.
Další týdny jsem strávila řešením formalit a zjišťováním, co všechno se v bytě vlastně dělo. Dohodu o ukončení nájmu podepsali, byt postupně vyklidili. Při předání jsem zjistila, že největší škody nejsou na věcech, ale na zdech – odřené rohy, špinavé stěny, pár děr po hmoždinkách tam, kde jsem nic nechtěla. Nic katastrofálního, ale dohromady dost na to, aby mi to připomínalo, jak jsem jim věřila. Se sousedkou, která stížnosti policii podávala, jsem si sedla před domem na lavičku. Vysvětlila jsem jí, že jsem o ničem nevěděla, a upřímně jsem se jí omluvila, že v tom museli všichni žít. Poslouchala jsem ji, jak popisuje ty noční návraty, cizí lidi na chodbě a strach o děti. Bylo mi z toho úzko.
Celá tahle zkušenost mě docela rozhodila, ale zároveň mě donutila nastavit si jasná pravidla. Rozhodla jsem se, že budu nájemníky víc prověřovat, ne jen podle dojmu z jednoho setkání. Začala jsem se ptát na reference od předchozích pronajímatelů, víc se zajímat o to, jak a kde pracují, a hlavně jsem si sama pro sebe dovolila být „nepříjemná“, když mi něco nesedí. Taky jsem si nastavila, že se po domluvě jednou za čas v bytě zastavím a podívám se, v jakém je stavu. Ne proto, abych někoho šmírovala, ale abych měla jistotu, že se historie nebude opakovat. Možná jsem byla na začátku naivní, ale radši si to přiznám teď, než abych zase jednou čekala na telefonát z policie.
