Článek
V pátek odpoledne sedíme s přítelem v autě a vyrážíme z Prahy na víkend pryč. V hlavě si odškrtávám, co všechno mám za sebou – domluvená dovolená v práci, sbalené věci, zaplacená záloha za chatu. Inzerát vypadal normálně, psala jsem si s „majitelem“ přes e‑mail, volali jsme si, poslal mi smlouvu v PDF, dokonce na ní bylo i jméno a adresa. Převod zálohy jsem udělala přes internetové bankovnictví a nic na tom nepůsobilo podezřele. V autě jsem spokojená sama se sebou, že se mi povedlo najít něco hezkého a přitom levného. Těším se, že budeme dva dny jen chodit na procházky a večer sedět u vína.
Na adrese místo chaty jen pole
Když dojedeme do vesnice, vytahuju mobil a zapínám mapu podle adresy, kterou mám v e‑mailu. Navigace nás vede úzkou ulicí na konec obce a pak ještě kousek po polní cestě. Přítel trochu remcá, že nechce ničit podvozek, ale uklidňuju ho, že chata je „na samotě“, jak stálo v inzerátu. Zastavíme u rozpadlého plotu u zarostlého pozemku. Chata nikde, jen tráva po pás a nějaké staré zbytky něčeho v rohu pozemku. Chvíli jen sedíme v autě a mlčíme. První myšlenka je, že jsme asi blbě zadali adresu. Otevřu e‑mail, kontroluju číslo popisné i název ulice. Všechno sedí. Jen tady žádná pěkná dřevěná chata s terasou není.
Vystoupíme z auta a jdeme se projít kolem, jestli něco nepřehlížíme. Přítel jde napřed, já jdu za ním s mobilem v ruce a pořád koukám do mapy. Obejdeme pozemek, na jednom místě visí cedule se zákazem vstupu a upozorněním na soukromý majetek. Když se přiblížíme ke zbytkům té budovy, je jasné, že to nikdo neobývá už roky. Rozpadlé zdi, žádná okna, žádné stopy po tom, že by tu někdo uklízel nebo něco opravoval. Začínám mít nepříjemně stažený v žaludek, ale pořád si říkám, že třeba stojíme u špatného pozemku a ta chata je ještě někde dál za stromy. Přítel navrhne, ať zavolám „majiteli“, že nás možná jen špatně navedl a popíše nám cestu líp.
Telefon mlčí a soused mluví jasnou řečí
Vytáčím číslo z inzerátu a poslouchám, jak to zvoní. Po chvíli se ozve jen hláška operátora, že volané číslo je nedostupné. Zkusím to znovu, výsledek stejný. Píšu mu rychlou SMS, že stojíme na uvedené adrese, ale chata tu není, a prosím ho, ať se nám ozve. Pro jistotu posílám i e‑mail se stejným textem. Mezitím se přítel zvedne a jde k nejbližšímu baráku, kde někdo seká trávu. Sleduju ho zdálky, jak s tím pánem mluví. Když se vrátí, vidím mu na obličeji, že zprávy nebudou dobré. Říká mi, že ten pán o žádné chatě k pronájmu v okolí neví a že ten zarostlý pozemek je prázdný už roky. V tu chvíli mi začne být jasné, co se asi děje.
Sedneme si zpátky do auta a je ticho. V hlavě mi běží jen: „To není možné, to jsem přece nemohla takhle zvorat.“ Otevírám si v mobilu znovu inzerát, prohlížím fotky, které najednou působí nějak nepřirozeně a moc dokonalé. Kontroluju jméno na smlouvě, číslo účtu, e‑mailovou adresu. Zkouším si vybavit, jestli tam něco nesedělo, ale tehdy mi nic divného nepřišlo. Přítel říká, ať si to tolik nevyčítám, že tyhle podvody jsou dneska běžné a člověk na to přijde, až když se mu to stane. Ve mně se ale míchá stud, vztek a bezmoc, protože cítím odpovědnost – já jsem to našla, já jsem to domluvila. Zároveň řešíme praktickou věc, že je už podvečer, jsme na neznámém místě a nemáme kde přespat.
Sháním nocleh, stahuju důkazy a volám policii
Rozhodneme se nejdřív vyřešit nocleh. Vytahuju aplikaci na ubytování a zadávám nejbližší okolí. Nabídek moc není, je sezóna a většina je obsazená. Po pár minutách hledání nacházíme malý penzion v sousední vesnici s posledním volným pokojem. Je dražší, než jsme původně plánovali za celý víkend, ale v tu chvíli je to spíš otázka nouze. Udělám rezervaci, aby to mezitím nezarezervoval někdo jiný. Jakmile víme, že máme kde přespat, volám na policii na linku 158. Operátorce vysvětlím, co se stalo, a ptám se, jak mám postupovat. Řekne mi, že máme přijet na nejbližší služebnu a vzít s sebou veškerou komunikaci a potvrzení o platbě, že to pak předají dál.
Do penzionu přijíždíme už za šera. Na pokoji si sedám na postel s notebookem a mobilním internetem a začínám stahovat e‑maily, smlouvu, screenshoty inzerátu. Cestou jsem si v hlavě sepisovala, co všechno budu muset řešit – trestní oznámení, kontaktovat banku, zkusit zjistit, jestli se dá platba nějak zablokovat, a hlavně přijmout, že ty peníze asi už nikdy neuvidím. Přítel mi navrhuje, ať to na večer odložím, ale já mám potřebu to mít aspoň trochu pod kontrolou. Aspoň něco udělat, abych neměla pocit, že jen sedím a koukám.
Večer posílám „majiteli“ ještě jeden poslední e‑mail, spíš už jen ze setrvačnosti, i když uvnitř vím, že se nikdo neozve. Napadne mě podívat se znovu na inzerát. Zadám do vyhledávání název chaty a nic. Inzerát je pryč. To mě definitivně utvrdí v tom, že to nebylo nedorozumění, ale promyšlený podvod. Trochu se mi uleví v tom, že si to už nevysvětluju jen jako svou hloupost, ale jako zkušenost, kterou prostě teď mám. S přítelem se domluvíme, že ráno zajedeme na policii podat oznámení a pak se zkusíme víkend aspoň nějak užít. V hlavě si ale dělám jasnou poznámku: příště žádné převody záloh neznámým lidem bez ověřených recenzí, radši si pár stovek připlatím za prověřené ubytování, než znovu sedět v autě na okraji vesnice a zjišťovat, že žádná chata neexistuje.
