Článek
Celý den v práci přemýšlím, jestli tam vůbec mám jít. V hlavě mi pořád běží představa fitka plného vysekaných lidí, kteří přesně ví, co dělají, a mě, jak tam stojím jako úplný nováček. Po obědě tajně googlím „kdy je ve fitku nejmíň lidí“ a snažím se z toho udělat skoro vědecký plán. Najdu si čas, kdy má být největší klid, a rozhodnu se, že jestli tam někdy poprvé půjdu, tak to bude právě dneska. Po práci sedím v tramvaji, na mobilu si prohlížím fotky fitka a půdorys na webu a snažím se zapamatovat aspoň to, kde je kardio zóna. Vymyslím si jednoduchý plán: zapadnout někam do rohu, něco málo odcvičit a rychle zmizet, než si mě někdo všimne.
U recepce si beru jednorázový vstup a tvářím se, že je to pro mě úplně běžná záležitost. Slečna mi v klidu vysvětlí, kde jsou šatny, sprchy, kde najdu kardio a stroje na posilování. Přikyvuju, jako bych to měla v malíku, ale půlku informací zapomenu ve chvíli, kdy se otočím směrem ke schodům. V šatně si dávám až nepřiměřeně záležet na tom, jak si složím věci do skříňky a jak si natáhnu nové legíny, které jsem si pořídila speciálně kvůli téhle návštěvě. Mám pocit, že když budu aspoň oblečením vypadat, jako že sem patřím, tak si mě třeba nikdo tolik nevšimne. Když vejdu do sálu se stroji, první, co udělám, je, že očima hledám co nejvíc nenápadné místo, kde bych mohla přežít první hodinu.
První kroky mezi stroji a snaha zůstat neviditelná
Nakonec zakotvím na běžeckém pásu úplně v rohu, skoro nalepeném na zdi. Kardio mi přijde jako nejmíň trapná volba pro začátečníka, protože běhat přece umí každý, říkám si. Chvilku bojuju s dotykovým displejem, mačkám různá tlačítka a tvářím se, že přesně vím, co dělám, i když mi to vůbec není jasné. Když pás konečně naskočí, radši si nastavím hodně pomalé tempo, spíš rychlou chůzi, jen abych se trochu zahřála. Rozhlížím se kolem sebe, jak to ostatní dělají, sleduju jejich tempo, jak přepínají programy, a mám pocit, že každému musí být na první pohled jasné, že jsem tu poprvé. Po pár minutách mi ale dochází, že si mě nikdo nevšímá, každý má svoje. V tu chvíli se trochu uvolním a řeknu si, že to asi nějak půjde.
Po deseti minutách na pásu se rozhodnu, že zkusím „něco na nohy“, jak mi radila kamarádka, která sem chodí pravidelně. Slezu z pásu a pomalu procházím mezi stroji. Čtu si malé nálepky s návodem, zkouším pochopit, jak si co nastavit, ale většinou z toho chápu jen půlku. Všechno se mi zdá buď moc složité, nebo moc nápadné. Nakonec si vyberu jeden leg-press, který vypadá relativně jednoduše – sedneš si, opřeš nohy, zatlačíš. Podle piktogramu se snažím nastavit sedačku a opěrky tak, abych tam nějak rozumně seděla. U závaží váhám, ale nechci vypadat slabě, tak nechám nastavené to, co tam bylo předtím. Netuším, kolik kilo to je, a říkám si, že to asi nějak zvládnu.
Moment, kdy se tichý plán promění v hlasitý trapas
Opřu se nohama do platformy a zaberu. Jde to strašně ztuha, skoro se to ani nehne, a já mám pocit, že jsem úplně bez síly. Připadá mi, že mám někde něco špatně nastavené, tak rukou nahmatám páčku na boku, kterou jsem předtím zahlédla, a zkusím ji povolit. V momentě, kdy s ní pohnu, se závaží, která jsem předtím trochu zvedla, s obrovským železným rachotem zřítí zpátky dolů. Zvuk se rozlehne celým sálem, až mi to projede tělem. Leknu se tak, že málem vyskočím ze stroje, ruce se mi rozklepou a v hlavě mi proběhne jediné: „Co jsem to sakra udělala?“ Zvuk mi ještě chvíli rezonuje v uších a já mám pocit, jako bych právě spustila nějaký poplach.
Sedím ve stroji úplně strnulá a cítím, jak mi horko vystřelí do obličeje. Jsem si jistá, že jsem rudá až po krk. Vidím, jak se kolem mě otáčí hlavy, někdo zvedne obočí, někdo se uchechtne, ale většina lidí se po pár vteřinách zase vrátí ke svým činkám a strojům. Mně se ale ty vteřiny zdají nekonečné. Nejradši bych se propadla do země nebo aspoň zmizela do šatny a už nikdy nevylezla. V hlavě mi běží jen „chci odsud pryč, hned“, ale zároveň sedím přilepená k sedačce a nevím, jak se zvednout tak, abych na sebe ještě víc neupozornila.
Když místo ostudy přijde nečekaná úleva
Z činkové zóny ke mně rychle přijde trenér, kterého jsem předtím periferně zahlédla, jak někomu něco ukazuje. Nakloní se ke mně, zkontroluje pohledem stroj a mě a stručně se zeptá, jestli jsem v pohodě a jestli mě něco nebolí. Snažím se ze sebe dostat, že jsem to asi nějak blbě odjistila a že se omlouvám za ten rámus. Čekám, že se zatváří otráveně nebo mi začne vysvětlovat, že na to mám mít trenéra, ale nic takového nepřichází. Jen tam sedím, pořád přilepená v tom stroji a připadám si jako dítě, které rozbilo něco v obchodě.
Trenér jen kývne, s klidem a krátkým úsměvem mi ukáže, kde se má páčka správně nastavit a jak si zvolit váhu tak, abych to zvládla. Mezi řečí prohodí, že tohle se stane každému nováčkovi aspoň jednou, a pak mi ještě ukáže, jak si dát lehčí závaží. V tu chvíli ze mě spadne největší napětí a cítím, jak se začínám nervózně smát. Rozhodnu se, že se nezvednu a neuteču hned, i když bych nejradši. Zkusím si na mnohem menší váhu pár opakování, jen abych sama před sebou neměla pocit, že odcházím úplně poražená. Když se pak v šatně převlékám a vyrážím domů, dochází mi, že moje nenápadná první návštěva se sice zvrtla v malý trapas, ale zároveň mi ten jeden hlasitý moment nějakým zvláštním způsobem sebral kus strachu z toho vrátit se sem příště znovu.
