Článek
Sedly jsme v kavárně, obyčejné odpoledne po práci. Ona měla slzy v očích a mezi řečí o kávě z ní vypadlo, že je v průšvihu s penězi. Nedoplatky za nájem, upomínky, hrozba exekuce. Znala jsem její situaci jen zběžně, ale tohle jsem nečekala. V hlavě jsem si rychle přepočítávala svoje úspory na horší časy. Nebylo to nic velkého, ale něco jsem našetřeno měla. Chvíli jsem mlčela, váhala a pak ze mě vypadlo, že jí můžu půjčit padesát tisíc. Navrhla jsem, že mi je bude posílat po pěti tisících měsíčně, podle možností. Nechtěla jsem to mít úplně „jen tak“, proto jsme si aspoň napsaly SMS, kde jsme částku a podmínky sepsaly. Byla jsem z toho nervózní, ale říkala jsem si, že dělám dobrou věc a že jsme kamarádky, tak se domluvíme.
Když splátka nepřišla, ale Bali ano
První týdny po půjčce mi často psala, jak je mi vděčná, jak se jí ulevilo, že může zaplatit nájem a trochu se nadechnout. Bylo příjemné číst, že jsem jí pomohla, trochu mě to uklidňovalo. Jenže žádné peníze nepřicházely. Když se blížil konec měsíce, připomněla jsem jí tu domluvenou splátku. Odpověděla mi skoro hned, že má zpožděnou výplatu, že je to celé nějak posunuté a že to pošle hned další měsíc. Znělo to uvěřitelně. Napsala jsem jí, že v pohodě, že to chápu. Mezitím mi doma odešla pračka a já jsem poprvé docela konkrétně pocítila, že těch padesát tisíc mi vlastně chybí. Musela jsem to zaplatit z jiných rezerv a trochu mě zamrazilo, že už to nejsou jen „peníze bokem“.
Jednou v práci, během oběda, jsem bez většího přemýšlení projížděla Instagram. Najednou na mě vyskočila její fotka v plavkách na pláži. Pod tím popisek „Bali, splněný sen“. Chvíli jsem na to jen zírala a nedokázala si to spojit dohromady. Ona, moje kamarádka, která mi dluží padesát tisíc a zatím mi neposlala ani korunu, je na Bali. Bylo mi fyzicky špatně, stáhl se mi žaludek. Začala jsem klikat na další fotky. Luxusně vypadající resort, vířivka, drinky, výlety, šťastné páry. V hlavě mi běželo jen: „To nemyslí vážně.“ Cítila jsem vztek, pocit zrady a k tomu i pocit vlastní naivity, že jsem jí na to takhle naletěla. Několikrát jsem měla chuť jí hned napsat něco ve stylu „To je z mých peněz?“, ale zarazila jsem se. Nechtěla jsem jí psát v afektu, bála jsem se, že bych řekla něco, čeho bych pak litovala.
Kavárenská konfrontace a role nechtěného věřitele
Několik dní jsem to v sobě řešila. Spala jsem hůř a přemýšlela, co jí řeknu. Nakonec jsem jí napsala, že bych se s ní potřebovala vidět a probrat tu půjčku. Sešly jsme se zase v kavárně. Byla usměvavá, opálená, plná zážitků. Chvíli jsem ji nechala mluvit a pak jsem to prostě řekla: že mě Bali v kombinaci s nesplácenou půjčkou hodně zaskočilo. Okamžitě se začala bránit, až útočně. Že zájezd platil její nový přítel, že ona na to nemá, že „to přece nebylo z tvých peněz“. Snažila jsem se jí vysvětlit, že nejde jen o to, z čí karty se ten zájezd zaplatil, ale o to, jak to celé působí. Že když mi dluží takovou částku a není schopná poslat ani malou splátku, ale zároveň je na luxusní dovolené, tak to ve mně vyvolává pocit, že vracení dluhu není priorita. Řekla jsem jí, že potřebuju jasný plán, kdy a kolik mi bude posílat, abych měla aspoň nějakou jistotu.
Nakonec jsme se k tomu po chvíli napětí a obranných řečí dostaly. Seděly jsme nad kalendářem v mobilu a psaly si konkrétní termíny a částky. Dohodly jsme se na měsíčních splátkách, zhruba jak jsme původně mluvily, jen přesněji nastavených. Ona přikývla, omluvila se, řekla, že chápe, že mě to naštvalo, že mi to chce vrátit co nejdřív. První splátka opravdu přišla přesně v den, na kterém jsme se dohodly. Na chvíli se mi ulevilo. O měsíc později jsem ale zase nic nedostala. Přišla jen zpráva, že byla nemocná, že měla nečekané výdaje, že mi pošle aspoň něco později. Takhle to pokračovalo několik měsíců. Menší částky, nepravidelně, a já pořád dokola připomínala, prosila, vysvětlovala. Začala jsem si připadat jako nějaký věřitel, co posílá upomínky, a ne jako kamarádka.
Jak dluh změnil naše přátelství navždy
Mezitím se ale měnilo něco jiného než jen peníze. Přestaly jsme si psát běžné věci. Dřív jsme řešily práci, vztahy, blbosti. Teď se naše konverzace skoro výhradně točily kolem peněz. Když jsem jí napsala ohledně splátky, odpovídala stroze, občas se neozvala vůbec. Jednou mi mezi řečí napsala, že „kvůli těm penězům dělám dusno“. To mě hodně zasáhlo. V tu chvíli jsem si uvědomila, že i kdyby mi to všechno vrátila, ten vztah už stejný nebude. Nakonec mi po čase opravdu doplatila poslední částku a dluh formálně zmizel. Jenže ten pocit, že když byla situace vážná, jsem pro ni nebyla partner, ale spíš někdo, koho jde využít a pak se zlobit, když to připomene, zůstal.
Dnes už se nevídáme. Občas si něco napíšeme, ale je to povrchní a spíš ze slušnosti. Když se mě někdo zeptá, jestli bych kamarádovi půjčila takhle velkou částku, odpovídám, že ne. Ne proto, že bych nechtěla pomoct, ale proto, že už vím, jak snadno mohou peníze narušit vztahy mezi lidmi. Zároveň jsem se musela naučit, že je v pořádku myslet i na sebe a svoje hranice. Neznamená to být bezcitná nebo lakomá. Jen si předem ujasnit, co uneseme, co jsme ochotní riskovat a co už ne. Já jsem si tohle uvědomila až ve chvíli, kdy jsem místo klidu z „dobrého skutku“ měla několik měsíců stresu a nakonec o jednu blízkou kamarádku méně.
