Článek
Na seznamce jsme si psali asi tři týdny. Nebylo to žádné velké drama, ale povídání šlo hladce, měl podobný humor a nepůsobil jako úplný exot. Domluvili jsme se na setkání v podvečer, v klidné kavárně v centru. Den předem jsme si vyměnili čísla, kdyby se něco změnilo nebo jsme se nenašli. Byla jsem trochu nervózní, ale spíš příjemně. V hlavě jsem měla, že maximálně přibude historka pro kamarádky. Přišla jsem o něco dřív, sedla si ke stolu u okna a v mobilu jsem se ujistila, že vypadám aspoň vzdáleně jako na fotkách. Opakovala jsem si, že nejdu hledat osudovou lásku, ale jen na kafe s cizím člověkem, i když někde vzadu jsem doufala, že by z toho třeba něco mohlo být.
Rozvedený táta, kafe a první signály
Dorazil asi o pět minut později. Omluvil se, že nestíhal, a působil vcelku normálně sympaticky. Vypadal víceméně jako na fotkách, jen trochu unavenější. Po úvodní trapné chvilce ticha začal vyprávět, že je rozvedený, jak často vídá děti a jak „už je nějaký rok sám“. Říkal, že má s bývalou civilizovaný vztah, že to nebylo jednoduché, ale že se snaží kvůli dětem. Líbilo se mi, jak o dětech mluví, bylo vidět, že na nich opravdu lpí. Zároveň mě trochu zarazilo, že pokaždé, když jsme se jen trochu přiblížili k tématu minulých vztahů nebo důvodů rozchodu, rychle to přehodil na práci nebo koníčky. V duchu jsem to připsala nervozitě. Nechtěla jsem v první půlhodině podezírat cizího člověka, že si vymýšlí.
Když nám přinesli jídlo, vešla do kavárny žena se dvěma dětmi, odhadem kolem osmi a pěti let. Rozhlíželi se po místě a vypadalo to, že někoho hledají. Děti si ho všimly dřív než on jich. Mladší holčička se rozběhla a zakřičela „tati!“ tak nahlas, že se několik lidí otočilo. Zastavila se u našeho stolu. On úplně ztuhl a bylo vidět, že tohle opravdu nečekal. Mně během pár vteřin došlo, kdo nejspíš stojí ve dveřích, a udělalo se mi těžko od žaludku. Najednou mi celá naše předchozí půlhodina začala dávat jiný smysl.
Když se bývalá objeví přímo u stolu
Žena k nám přišla blíž a napůl ironicky se představila: „Ahoj, já jsem ta tvoje bývalá.“ Způsob, jakým se na něj dívala, naznačoval, že věděla, že je někde v kavárně, ale asi nečekala, že bude sedět na rande. Děti začaly nadšeně vysvětlovat, že šli kolem, „protože mamka říkala, že jsi někde tady v kavárně“. Působilo to, jako by se šli cíleně podívat, jestli tam opravdu je. Začal koktat něco o tom, že „tohle je jen kamarádka z práce“ a že jsme si „jen tak sedli na kafe“. V tu chvíli jsem měla chuť se rozesmát, protože věděl, že dělám úplně něco jiného než on a pracuju na druhém konci města. Seděla jsem tam, snažila se zdvořile usmívat a hlavou mi běželo hlavně to, jak z toho co nejrychleji a co nejdůstojněji vycouvat.
Jeho rodina si nakonec sedla ke stolu hned vedle nás. Využila jsem první příležitost, omluvila se, že si odskočím na toaletu, a zavřela se v kabince. Najednou se mi rozklepaly ruce. Cítila jsem směs vzteku, trapnosti a bezmoci, i když jsem věděla, že jsem nic špatného neudělala. Po pár minutách jsem se nadechla, trochu se uklidnila a vrátila se ke stolu. Klidně jsem mu řekla, že asi bude nejlepší, když to dneska ukončíme, že to není příjemné ani pro jednoho z nás. Začal mě přemlouvat, že „to není tak, jak to vypadá“, a že už spolu s „bývalou“ nejsou, jen pořád bydlí v jednom bytě „kvůli dětem“. V tu chvíli mi definitivně došlo, že jeho představa o tom, co je „už spolu nejsme“, se dost liší od té mojí. Řekla jsem mu, že do ničeho takového opravdu jít nechci.
Od odchodu z kavárny k vlastním hranicím
Zaplatila jsem si svoji část, krátce kývla směrem k jeho rodině, bez vysvětlování, kdo jsem. Oni to asi ani slyšet nepotřebovali. Vyšla jsem ven na ulici s nepříjemným pocitem. Cestou tramvají mi od něj přišla dlouhá zpráva, kde se snažil vysvětlit, jak je jejich vztah ve skutečnosti úplně u konce a jak to celé byla jen souhra okolností. Na mě to ale působilo spíš jako potvrzení toho, že neumí být fér a že je zvyklý vymlouvat se z vlastních rozhodnutí. Odpověděla jsem mu stručně, že mu přeju, ať si to doma nějak vyřeší, ale že u toho nechci být. V mobilu jsem si jeho číslo přejmenovala na něco anonymního, abych neměla nutkání mu někdy napsat.
Večer jsem to celé převyprávěla kamarádce po telefonu. Napřed jsem se skoro styděla, jako bych se nechala nachytat na něco úplně očividného. Ona mě ale uklidnila, že by se to klidně mohlo stát i u někoho, koho bych poznala přes známé a kdo by na první pohled působil úplně spořádaně. Uvědomila jsem si, že mě nejvíc neštve samotné setkání, ale ta jeho samozřejmost, s jakou předpokládal, že to nějak ukecá. Druhý den už jsem to brala spíš jako bizarní historku ze seznamky a říkala si, že je vlastně dobré, že se pravda ukázala tak rychle a skoro před očima tolika lidí. Od té doby jsem při seznamování opatrnější, ale ne uzavřená. Jen mám výrazně menší toleranci pro jakékoliv „to není tak, jak to vypadá“.
