Článek
Ráno byla ještě tma a mrzlo tak, že se mi ani nechtělo vystrčit nos z baráku. Už doma jsem věděla, že jdu pozdě, a to mě hned od probuzení trochu rozladilo. Když jsem vyšla ze vchodu, parkoviště už bylo skoro prázdné, všichni sousedi odjeli, jen pár aut zůstalo úplně zasněžených, mezi nimi i to moje. Nadávala jsem si, že jsem si večer nevzala škrabku do bytu, ale nechala ji v kufru, takže jsem ji teď musela lovit v té zimě. Stála jsem u auta v tenké bundě, třásla se a sama sobě slibovala, že příště si radši přivstanu a připravím se líp. V tu chvíli mi to ale přišlo jako úplně prázdný slib.
Zmrzlé sklo, běžný stres a vymyšlené výmluvy
Začala jsem škrábat přední sklo a hned mi došlo, že to nepůjde rychle. Led byl silný, škrabka skřípala a já musela zabrat, aby se vůbec něco odlouplo. Po chvíli jsem měla pocit, že se nehýbu z místa. Pořád jsem se dívala na hodinky a v hlavě počítala, o kolik přijdu do práce pozdě, pokud to půjde tímhle tempem. V duchu jsem přesouvala porady, přemýšlela, jestli stihnu udělat to, co mám, a jak to vysvětlím šéfovi. Už jsem si v hlavě skládala zprávu ve stylu „zdržela mě námraza a kolona“, i když jsem zatím stála jen na parkovišti. Byla jsem podrážděná, nevyspaná a měla jsem pocit, že tohle ráno je prostě ztracené.
Když jsem zrovna přemýšlela, jestli to nevzdat a nejít radši na tramvaj, uslyšela jsem kroky ve sněhu. Vedle mě se objevil chlap s hrníčkem v ruce, kterého jsem už párkrát zahlédla u vedlejšího vchodu. Měl čepici a rozepnutou bundu, zřejmě jen na chvíli vyběhl ven. Zastavil se u mě, usmál se a zeptal se: „Nechcete pomoct?“ Zvedl ruku s velkou škrabkou, která vypadala mnohem robustněji než ta moje drobná plastová. Chvilku jsem váhala, automaticky jsem měla tendenci říct, že to zvládnu. Ale byla mi hrozná zima a koutkem oka jsem zahlédla jeho auto o pár míst dál, skoro úplně odškrábané.
Když malá pomoc spustí velkou jiskru
Domluvili jsme se, že on vezme celé přední sklo a já obejdu boky, okna a zrcátka, aby to šlo rychleji. U toho jsme začali mluvit, nejdřív takové ty klasické řeči o počasí. Že to letos začalo dřív, že se silničáři zase probudili pozdě, že všichni vyjíždějí na poslední chvíli. On se smál mým poznámkám a já si všimla, že má klidný, příjemný hlas, který byl úplně jiný než můj ranní chaos v hlavě. Jak jsme tak stáli kousek od sebe, občas se na mě podíval o vteřinu déle, než bylo nutné. V tu chvíli jsem si najednou začala víc uvědomovat, jak vypadám – rozmazaná řasenka ze včerejška, staré kalhoty a zmrzlý nos.
Jak jsme spolu škrábali auto, začalo mi být najednou tepleji, i když kolem pořád mrzlo. Částečně z pohybu, částečně z nervozity. V hlavě se mi míchaly rozpaky z toho, jak mám mastné vlasy schované pod čepicí a okopané zimní boty, s docela překvapivým pocitem, že se mu možná líbím i takhle. Když se ke mně sklonil, aby doškrábal roh skla, ke kterému jsem se já nemohla dobře dostat, ucítila jsem jeho vůni a na chvilku jsem přestala myslet na to, že spěchám. Napadlo mě, jaké by asi bylo sedět s ním někde v teple u kávy a nemuset sledovat čas. Ta představa mě samotnou zaskočila, protože ještě před pár minutami jsem řešila jen námrazu a pozdní příchod.
Trapné ticho, rychlé rozloučení a dlouhé doznívání
Když jsme měli auto hotové, skoro mě mrzelo, že už není co dělat. On jen tak mimochodem poznamenal, že mě ráno často vídá, jak vybíhám z vchodu, a že jsme si vlastně nikdy ani neřekli ahoj. Zasmála jsem se a přiznala, že já si jeho taky všimla, ale že ráno většinou lítám na poslední chvíli a jsem ráda, že vůbec trefím do správného auta. Chvilku jsme tam stáli vedle sebe, on s hrnkem v ruce, já s klíčky od auta, a mezi námi vzniklo milé, trochu nervózní ticho. Oba jsme trochu nešikovně přešlapovali, jako bychom najednou nevěděli, co dál říct, ale zároveň se nám nechtělo tu chvíli ukončit.
Nakonec se podíval na moje hodinky, ukázal směrem k volantu a řekl: „Jeďte, ať to ještě stihnete.“ Popřál mi hezký den a pomalu se vydal zpátky ke svému vchodu. Sedla jsem si do auta, zavřela dveře a najednou mi připadalo, že je uvnitř o dost tepleji, i když jsem motor teprve startovala a topení ještě nic nestíhalo. Cestou do práce jsem se přistihla, že se usmívám a v hlavě si pořád dokola přehrávala jeho hlas, úsměv i to, jak na mě koukal, když jsme stáli těsně vedle sebe. V práci pak dopoledne uběhlo mnohem lehčeji, než jsem čekala po takovém začátku. A celou dobu jsem měla v hlavě, že se vlastně poprvé v životě trochu těším na další mrazivé zimní ráno na našem parkovišti.
