Článek
Sedím po práci v zasedačce realitky v Holešovicích, před sebou složku s mým jménem. Jsem unavený po celém dni a ještě unavenější z posledních týdnů. Prohlídky, které nedopadly, byty, které mi někdo vyfoukl, nebo nesmyslné podmínky majitelů. V hlavě mi pořád běží, že za měsíc musím opustit současný podnájem, protože majitel byt vrací dceři a výpověď už je podepsaná. Makléř se tváří mile, podá mi ruku, chvíli nezávazně mluví o dopravě a kavárnách v okolí a pak přede mě s úsměvem položí nájemní smlouvu. Na chvíli mám pocit, že už to mám skoro za sebou. „Tak to jen projdeme a podepíšeme,“ říká, a já mám v hlavě jediné: konečně klid.
Když se „dlouhodobý“ pronájem smrskne na rok
Ale hned nepodepisuju. Poslední zkušenosti mě naučily, že tohle už dělat nebudu. Beru do ruky první stranu smlouvy a čtu. Hned na začátku mě zarazí věta o době nájmu: jeden rok, do přesně daného data. V inzerátu přitom bylo „dlouhodobý pronájem“. Chvíli na ten řádek koukám a pak se makléře zeptám, proč je to jen na rok, když jsem na prohlídce několikrát říkal, že hledám něco stabilního. On jen rozhodí rukama: že to je standardní nastavení, že majitel to tak dává všem, že se to každý rok prodlužuje a že to je jen formalita. Snaží se mě nenápadně vrátit k podpisu, ukazuje na místa, kde mám parafovat, a mluví o tom, jak rychle se podobné byty obsazují.
Já ale čtu dál. Vracím se k některým formulacím, ptám se ho na detaily a nespokojím se s odpověďmi typu „to je všude stejné“. Čím víc se ptám, tím víc vidím, jak je nervózní. Začne se ošívat, odklání pohled, chvíli kouká z okna. Pak se mě z ničeho nic zeptá, jestli to myslím s tím bytem opravdu na dlouho. V tu chvíli mi dojde, že tady nejde jen o roční smlouvu jako formalitu. Řeknu mu, ať mi to řekne na rovinu, že potřebuju vědět, na čem jsem. On chvíli mlží, něco opakuje o běžné praxi, ale když vidí, že neustupuju, povolí.
Makléř konečně přizná skutečný plán majitele
Přizná, že majitel byt plánuje do roka prodat a že nájemce bere jen jako dočasné řešení, než se „uklidní trh“. Říká, že kdyby do inzerátu napsali „pronájem na rok“, skoro nikdo by nepřišel a byt by zůstal prázdný. Klidně dodá, že z toho má provizi a že si kvůli vlastní hypotéce nemůže dovolit přijít o zakázku. Zároveň ale říká, že mě nedokázal nechat to podepsat, aniž bych o tom věděl. Ve mně se to míchá. Vztek, že jsem sem přišel s tím, že jen podepíšu, úleva, že jsem si smlouvu opravdu přečetl, i pocit, že se ke mně nechoval úplně na rovinu. Ptám se ho, proč mi to neřekl rovnou při prohlídce, když slyšel, že hledám něco na delší dobu. On jen pokrčí rameny, že mu majitel přímo řekl, ať to nezmiňuje, protože by lidi odradil. Že si to sám pro sebe omlouval tím, že rok bydlení je vlastně taky „dlouhodobě“. Je vidět, že se v tom necítí dobře, ale zároveň to obhajuje tím, že takhle to na trhu běžně chodí a že to dělají všichni. V tu chvíli cítím, že potřebuju odstup, a řeknu mu, že si musím na chvíli odejít věci promyslet.
Vyjdu z kanceláře a sednu si do kavárny naproti. Objednám si kafe hlavně proto, abych měl nějakou záminku tam sedět, a volám partnerce. Popíšu jí, co se stalo, i to, jak se cítím. Připomene mi, že výpověď v současném bytě už běží a že času moc není. Během hovoru si oba uvědomujeme, že mezitím nájmy zase stouply a že hledat něco nového od začátku by byla loterie. Zvažuju, jestli pro mě rok jistého bydlení, i s vědomím, že pak půjdu nejspíš znovu do nejistoty, není nakonec přijatelný kompromis. Postupně se uklidňuju a místo toho, abych se zasekl v naštvání, začínám přemýšlet prakticky. Otevírám v mobilu další inzeráty a rychle mi dochází, že za tuhle cenu a v téhle lokalitě teď nic podobného neseženu, natož během pár týdnů.
Podepisuju s pojistkou a měním svůj přístup
Po asi dvaceti minutách se zvednu a jdu zpátky do realitky. Sedneme si znovu do zasedačky a já mu na rovinu řeknu, že byt vezmu jako přechodné řešení, ale jen za podmínky, že se do smlouvy doplní možnost, abych mohl nájem kdykoli ukončit s dvouměsíční výpovědní lhůtou bez sankcí, kdybych mezitím našel něco stabilnějšího. Makléř chvíli váhá, pak bere telefon a volá majiteli. Slyším z útržků hovoru, že majitel nechce měnit roční dobu trvání nájmu a že má obavy, aby mu nájemce po dvou měsících neutekl. Makléř mu ale vysvětluje, že bez téhle pojistky to nejspíš nepodepíšu. Po pár minutách dohadování majitel souhlasí aspoň s tou výpovědní lhůtou, a tak se to do smlouvy doplní.
S vědomím téhle pojistky nakonec smlouvu podepisuju. Dostanu klíče a formálně mám vyřešené bydlení na další rok, i když to vnímám spíš jako dočasnou jistotu. Cestou domů si přehrávám celý rozhovor v realitce i to, jak málo by stačilo k tomu, abych to prostě podepsal bez čtení. Uvědomuju si, že příště se na realitním trhu nebudu spoléhat na žádná ujištění z inzerátu ani na sliby při prohlídce. Všechno podstatné hledám nejdřív ve smlouvě a teprve podle toho se rozhoduju, jestli do toho půjdu. Tahle zkušenost mě stála pár nervů, ale zároveň mi připomněla, že i v časové tísni mám právo ptát se a trvat na tom, co je pro mě přijatelné.
