Článek
Seděli jsme s Petrem u něj v kuchyni po práci. V televizi běžely zprávy, ve dřezu ještě osychaly talíře od večeře a já měla v hlavě jen představu, jak přijdu domů, pustím si seriál a na nic nebudu myslet. Byla jsem vyčerpaná, taková ta všední únava, kdy už člověk nemá energii na žádná velká témata. Petr začal mluvit o tom, jak je nájem drahý, jak je vlastně nesmysl, že každý platíme svůj byt, když jsem skoro pořád u něj. Že jsme vlastně stejně pořád spolu. Už u toho jsem cítila, že k něčemu směřuje. V duchu jsem si říkala „teď na to fakt nemám“, ale zároveň mám takovou naučenou tendenci hlavně nevyvolávat konflikt a nějak to přežít.
Jak jedno pohodlné ano změnilo všechno
Pak to řekl napřímo: jestli nechci, abychom si spolu našli společný byt. „Bylo by to logické a hezké,“ dodal. V tu chvíli mi úplně ztuhlo břicho. Hlavou mi proběhlo snad sto věcí – že se na to necítím, že mám ráda svůj prostor, že je to velký krok, že nevím, jestli jsem připravená. Všechno ve mně říkalo ne. Jenže nahlas jsem slyšela sama sebe říkat: „Jo, jasně, to dává smysl.“ Jako by to říkala nějaká jiná já. Udělala jsem to hlavně proto, že jsem neunesla představu jeho zklamaného výrazu. Že by se urazil, nebo že by se strhla hádka. Přišlo mi jednodušší přikývnout a problém odložit na někdy „později“.
Během pár dní jsme už seděli nad inzeráty. Petr nadšeně psal majitelům, domlouval prohlídky, posílal mi odkazy s otazníky typu „tenhle by mohl být super, co myslíš?“. Já se dívala na fotky bytů a v sobě jsem měla prázdno. Navenek jsem jela svoje „jo, ten vypadá dobře“ a „aha, to je fajn lokalita“, ale v noci jsem koukala do stropu a přemýšlela, jak to budu vysvětlovat rodičům, když tomu sama pořádně nevěřím. Začala jsem být podrážděná z maličkostí. Třeba když mezi řečí prohlásil: „No a v tom novým bytě budeme mít určitě můj gauč, ten je nejpohodlnější.“ Byla to banalita, ale mě to vytočilo. Ne kvůli gauči, to mi bylo v podstatě jedno. Byla jsem naštvaná na sebe, že jsem se nechala takhle dotlačit do plánu, který mi od začátku neseděl.
Jedna jednoduchá otázka, která všechno odkryla
Domluvila jsem si kafe s Lenkou, kamarádkou ze střední, se kterou mám pocit, že nemusím nic hrát. Sedly jsme si, probíraly klasické věci – práce, vztahy, rodiče – a já jen tak mezi řečí zmínila: „No, my se s Petrem asi budeme stěhovat.“ Lenka se na mě podívala a úplně samozřejmě se zeptala: „A chceš to?“ Ta otázka mě úplně rozhodila. Jak byla jednoduchá. Začala jsem se smát, takovým tím smíchem, kdy člověk cítí, že má slzy hodně blízko. A přiznala jsem jí, že vlastně ne. Že mi přišlo snazší říct ano, než vysvětlovat, proč nechci. Lenka se mě zeptala, jestli mi opravdu přijde jednodušší žít pak roky v něčem, co nechci. To se mě opravdu dotklo. Cestou domů v tramvaji jsem myslela jen na jedno: že s Petrem musím mluvit, dokud je čas z toho vycouvat.
Ten rozhovor jsem ale stejně ještě odkládala. Nakonec jsme seděli večer na gauči, televize běžela potichu, ale já vůbec nevnímala, co tam je. Srdce mi bušilo, ruce jsem měla zpocené, jen jsem si v hlavě opakovala větu, kterou chci říct. Nakonec jsem to prostě vypustila: že jsem to se stěhováním možná trochu přestřelila. Že jsem řekla ano spíš ze strachu říct ne. Čekala jsem výbuch, scénu, nebo aspoň uražené ticho. On byl nejdřív jen zticha. Vypnul televizi, chvíli koukal před sebe a bylo vidět, že ho to vzalo. Pak řekl, že by radši slyšel upřímné ne než takovéhle váhavé ano. Že ho mrzí, jak jsme to celé začali, ale že to nemusíme řešit hned. Navrhl, ať to téma na čas odložíme. V tu chvíli jsem cítila obrovskou úlevu, ale zároveň i trapnost. Vědomí, že jsem ho zranila jen proto, že jsem se bála jedné nepříjemné věty.
O pár týdnů později přišla další zkouška, i když na první pohled úplně běžná. Petr navrhl, že bychom mohli strávit celý víkend u jeho rodičů. Vždycky tam bývám trochu nervózní, snažím se chovat „správně“ a stojí mě to hodně energie. Automaticky se mi na jazyk dralo moje klasické „jasně“. V tu chvíli jsem si ale vzpomněla na ten večer na gauči. Zarazila jsem se a řekla: „Hele, tenhle víkend bych byla radši doma, jsem unavená a nemám na to teď energii.“ Čekala jsem, co přijde. On jen pokrčil rameny a řekl: „V pohodě, tak jindy.“ A nic se nestalo. Svět se nezbořil, nikdo na mě nekřičel, nikdo mě neodmítl. Došlo mi, že to moje „bylo to jednodušší říct ano“ vlastně vůbec jednoduché nebylo. Jen jsem si tím odložila nepříjemný rozhovor, který stejně musel přijít. Učím se teď zastavit se dřív, než něco odkývnu, a aspoň se sama sebe zeptat: „Chci to doopravdy?“ Není to pro mě přirozené, pořád s tím bojuju, ale pokaždé, když to svoje „ne“ řeknu včas, je to nakonec mnohem snesitelnější než žít v „ano“, které jsem nikdy nemyslela vážně.
