Článek
Už několik měsíců u nás v práci fungujeme v režimu neustálého shonu. Přesčasy jsou skoro samozřejmost, maily chodí pozdě večer i o víkendech a všichni si na to jen tiše stěžujeme v kuchyňce u kafe. Jsem ve firmě třetím rokem a pamatuju si, že dřív to takhle vyhrocené nebylo. Pár lidí zkusilo téma otevřít na poradě, ale vždycky to skončilo u klasického „to teď musíme vydržet, je to jen období“. Jenže tohle „období“ trvá už skoro rok. Jsem unavená, někdy protivná sama sobě, ale navenek dělám, že to zvládám, protože nechci být ta, co „to nedává“. Na vánoční večírek jdu s rozhodnutím, že se prostě uvolním a na práci nebudu myslet. Jenže ve skutečnosti jsem pořád plná nasbírané frustrace a mám pocit, že se o tom s vedením mluví hrozně těžko, protože to zatím vždycky odbyli.
U baru padne první odvážná věta
Večírek máme v pronajaté restauraci. Nalévá se víno, hraje hudba, kolegové se baví o všem možném, od dovolených po historky z dětství, ale stejně se to občas stočí zpátky k práci a povzdechům. „Já už doma ani nemám co jiného vyprávět než o deadlinu,“ utrousí někdo a ostatní se tomu tiše zasmějí. Já si dám o dvě skleničky víc, než jsem plánovala. Cítím úlevu, že aspoň na chvíli není tlak na výkony, nikdo neřeší tabulky ani čísla. Šéf se celý večer nenuceně baví s různými lidmi a vypadá mnohem uvolněněji než v kanceláři. V jednu chvíli zůstanu s ním stát u baru skoro sama, většina kolegů je buď na parketu nebo venku kouří. Dojde mi, že takhle klidnou chvíli s ním skoro nemívám, a napadne mě, že teď je možná ta nejlepší chvíle něco říct napřímo.
Začnu opatrně. Něco ve smyslu: „Ty poslední měsíce byly fakt náročný.“ Čekám, jestli jen přikývne a přejde to. On řekne, že si to uvědomuje, ale že „to teď jinak nejde“ a že „je to prostě období růstu“. Chvíli o tom mluvím obecně, říkám, že už je to ale zatraceně dlouho a že je to na lidech znát. Několikrát se nadechnu, mám možnost to utnout a stočit řeč jinam. A pak se rozhodnu, že to řeknu naplno. Začnu mluvit úplně otevřeně a už to nejde vzít zpět. Najednou mu říkám, že lidi jsou vyhořelí, že se bojí ozvat, aby nevypadali neschopně, a že jeho způsob zadávání úkolů je často zmatený, mění zadání na poslední chvíli a tím nám přidává práci navíc. Vnímám, že mluvím tvrději, než bych za střízliva chtěla, ale zároveň mám pocit, že to konečně někdo říká nahlas.
Strach z následků a ticho v kanceláři
Šéf na mě chvíli jen kouká. Je vidět, že je zaskočený, ale nevybuchne, nezačne se obhajovat ani na mě útočit. Spíš se mě párkrát zeptá konkrétně: jak přesně to myslím, kdy se to děje, co by podle mě šlo dělat jinak. Snažím se mu dát konkrétní příklady, i když už si uvědomuju, že jsme hodně daleko od běžné společenské konverzace na večírku. Nakonec to uzavře větou, že o tom bude přemýšlet a že je rád, že to slyší. V tu chvíli si naplno uvědomím, co jsem právě všechno řekla. Dojde mi, že jsem mu v podstatě u baru rozepsala jeho styl řízení. Cítím směs úlevy a paniky. Cestou domů si představuju všechny možné scénáře – od výpovědi přes to, že mě odstaví od zajímavých projektů, až po to, že mě přestane brát vážně. V duchu si nadávám, že jsem neměla pít a že jsem to měla říct někde jinde a jinak.
Ráno se probudím s lehkou kocovinou a těžkým žaludkem z toho, co jsem včera řekla. Vybavuju si útržky toho rozhovoru, snažím se vybavit si přesné formulace a stydím se skoro za každou druhou větu. Cestou do práce si představuju, jak mi přijde pozvánka na pohovor s ním, nebo jak se ke mně šéf bude chovat ledově zdvořile. V kanceláři je ale překvapivě normální atmosféra. Kolegové řeší, kdo co jedl na rautu, kdo jak tancoval. Nikdo nic neřeší, nikdo se ke mně nechová jinak. Šéf kolem mě několikrát projde, pozdraví mě úplně standardně, jako by se nic nestalo. Paradoxně mě to znervózňuje možná ještě víc a každý nový e-mail mě vyděsí.
Nečekaný e-mail mění pravidla hry
Kolem poledne mi opravdu přijde mail přímo od něj s předmětem „Včerejšek“. Srdce se mi rozbuší tak, že chvíli ani nemám odvahu ho otevřít. Očekávám vytýkací mail, nebo aspoň nějaké napomenutí typu „takové věci se neřeší na večírku“. Když ho konečně otevřu, čtu něco úplně jiného. Děkuje mi za upřímnost, píše, že některé věci asi nebyly zorganizované ideálně, a že chápe, že to na nás dopadá víc, než si uvědomoval. Zároveň píše, že by se mnou chtěl probrat konkrétní návrhy na zlepšení a zve mě na schůzku. Z toho, jak je mail formulovaný, je vidět, že to bere vážně, ne jako osobní útok. Uleví se mi a mail si pro jistotu přečtu dvakrát, jestli si ho nevykládám příliš optimisticky.
Zbytek dne věnuju tomu, že promýšlím, co mu vlastně chci říct, když mám teď možnost to udělat v klidu a střízlivě. Snažím se zhruba sepsat konkrétní situace, které nás štvou, ale zároveň přemýšlím i nad tím, co by mohlo fungovat líp, aby to nebylo jen další stěžování. Postupně ve mně mizí ten prvotní strach, že jsem to celé zkazila, a nahrazuje ho pocit, že bych mohla opravdu něco ovlivnit. Ne jen stát v kuchyňce s hrnkem kafe a ironicky komentovat další „dočasné období“. Večer doma partnerovi vyprávím, co se stalo, od prvního doušku vína po ten mail. On se na mě podívá a řekne něco ve smyslu: „No tak aspoň ví, jak to vypadá, tak toho využij, když ti dal prostor.“ V tu chvíli mi dochází, že ta „opilecká“ odvaha možná nebyla úplně špatná.
Celá tahle situace mě donutila přemýšlet, jestli chci dál jen pasivně snášet podmínky, nebo se víc zapojit do toho, jak naše práce vypadá. Nikdy jsem se neviděla jako člověk, který něco prosazuje nebo se aktivně pouští do změn. Spíš jsem byla ten typ, co se přizpůsobí a v hlavě si řekne svoje. Teď mám pocit, že když už jsem ten krok udělala, i když trochu nešikovně a pod vlivem alkoholu, bylo by škoda u toho skončit. Nečekám zázrak ani okamžitou nápravu všech přesčasů. Ale poprvé po dlouhé době mám dojem, že by se něco mohlo změnit. A že místo tichého nadávání v kuchyňce mám aspoň šanci zkusit to ovlivnit i jinak než sarkastickou poznámkou u kafe.
