Článek
Když jsem to odpoledne přišla z práce domů, byla jsem dost vyřízená. Pořád jsem myslela na nedořešené maily a nepříjemný hovor se šéfem, po kterém jsem měla pocit, že je všechno špatně. Otevřela jsem dveře, v bytě bylo ticho, jen z kuchyně šel zvuk varné konvice. Partner už byl doma, míchal si čaj a vypadal úplně v klidu. Na chvilku se mi ulevilo, že aspoň tady je všechno normální. Sedla jsem si ke stolu, on se usmál a začal vyprávět, jaký měl den, co řešil v práci. Mezi řečí pak jen tak prohodil, že se dneska s partou domluvili, že příští víkend jedou na hory. V tu chvíli jsem jen přikývla, vzala jsem to jako další informaci v tom, co říká, protože moje hlava byla pořád napůl v kanceláři.
Jedna věta u večeře všechno spustila
Když pak začal vyjmenovávat, kdo všechno jede, a najednou zaznělo jméno jeho bývalé přítelkyně, cítila jsem na vteřinu nepříjemné sevření v žaludku. Bylo to fakt jen krátké, ale vnímala jsem to dost jasně. On se na mě rychle podíval a řekl něco ve smyslu: „Doufám, že ti to nevadí, je to prostě stará parta.“ V tu chvíli jsem si v duchu automaticky zopakovala: „Buď rozumná, nedělej scény.“ Zasmála jsem se a řekla, že to je v pohodě, že přece nejsem žárlivá puberťačka. Znělo to skoro až moc v klidu. Nebylo mi to ale příjemné. Sama sobě jsem v duchu řekla, že přeháním, že je to jen staré jméno v seznamu lidí, a ten pocit jsem se snažila potlačit.
Večeřeli jsme a povídali si o běžných věcech – co budeme dělat o víkendu, co musíme nakoupit, jak se má jeho máma. Já jsem se přitom dost snažila k tématu hor už nevracet, abych nevypadala nejistě nebo protivně. On měl z té plánované akce radost, bylo vidět, jak se těší, že zase uvidí kamarády. Začal mluvit o tom, že by si mohl oprášit snowboard, který roky nepoužil, řešil vybavení, benzín, kdo pojede s kým. Vlastně si moc nevšiml, že se skoro neptám. Přikyvovala jsem, tvářila se, že ho podporuju, a říkala si, že mu přece nechci kazit nadšení kvůli nějakému svému hloupému pocitu. Zároveň jsem ale cítila, že jsem nějaká ztuhlá, víc koukám do talíře než na něj a dělám, že si toho nevšímám.
Večer v tichu je všechno hlasitější
Když jsme šli večer spát, on takřka okamžitě usnul. Já jsem ještě chvíli koukala do mobilu, ale nic mě vlastně nezajímalo, jen jsem bezmyšlenkovitě scrollovala. V tom tichu se mi začaly vracet různé momenty, kdy o té bývalé mluvil. Jak jednou vyprávěl, že ji po letech náhodou potkal ve městě a byl z toho celý rozhozený, i když tvrdil, že je to uzavřené. Jak občas zmínil něco z doby, kdy spolu byli, a v jeho hlase jsem slyšela zvláštní tón. Najednou jsem si všimla, že mě pálí v krku a mám stažený žaludek. Došlo mi, že mi to vlastně není jedno, jen jsem to přešla, protože jsem nechtěla působit „slabě“ nebo dramaticky. Začala jsem být naštvaná sama na sebe, že jsem zase radši držela pusu, než abych řekla, co cítím.
Šla jsem do koupelny a chvíli se dívala na sebe do zrcadla. Napadlo mě, že kdyby mi tohle vyprávěla kamarádka, asi bych jí bez váhání řekla, ať si nastaví hranice, že má právo říct, že jí něco není příjemné. U sebe je to ale najednou mnohem složitější. V hlavě se mi honilo, že když řeknu, že mi to vadí, bude mě brát jako žárlivku, která mu nedůvěřuje, a bude ho to otravovat. Vrátila jsem se do postele, on vedle mě klidně oddechoval a já se začala převalovat. Představovala jsem si různé možnosti: že to zlehčí, že se urazí, že řekne, že přeháním. Nakonec jsem si musela v duchu přiznat, že nejde jen o ten jeden víkend s bývalou, ale o to, že nechci, aby moje pocity byly něco, co má zůstat skryté, jen abych „nezatěžovala“.
Ranní rozhovor, který jsem odkládala
Ráno u snídaně jsem pořád cítila nervozitu, ale zároveň jsem věděla, že když to znovu spolknu, budu to v sobě dál jen víc řešit. Udělala jsem si kafe, chvíli jsme mluvili o práci, a pak jsem řekla, že se chci vrátit k tomu včerejšku. Přiznala jsem, že jsem zareagovala moc rychle a automaticky a že ve mně ta informace o víkendu s jeho bývalou přece jen vyvolala silné pocity. Snažila jsem se mluvit klidně, bez obvinění, spíš popisovat, jak se cítím, než vysvětlovat, co má nebo nemá dělat. Řekla jsem, že mě mrzí hlavně to, že jsem se v tu chvíli bála být upřímná.
On chvíli mlčel, bylo vidět, že ho to zaskočilo. Zeptal se mě, jestli mu teda nevěřím. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak přesně tohle je ta první jednoduchá interpretace, které jsem se bála. Vysvětlila jsem mu, že nejde o to, že bych si myslela, že se tam něco stane, ale spíš o moje hranice a o to, jak se u toho cítím já. Že je pro mě těžké být v pohodě s představou, že pojede na víkend s někým, s kým měl blízký vztah, a že by mi pomohlo, kdyby takové věci se mnou víc probíral dopředu. On chvíli přemýšlel a pak řekl, že tomu rozumí a že ho nenapadlo, že to ve mně může vyvolat takový tlak. Domluvili jsme se, že mi během toho víkendu občas napíše a že příště takovou akci nejdřív probereme, než ji potvrdí. V ten moment mi došlo, že nejhorší na celé situaci nebyla jeho případná reakce, ale to, jak jsem své vlastní pocity automaticky odmítla dřív, než dostaly šanci zaznít.
