Článek
Seděla jsem v kavárně naproti budově, kde mě za hodinu čekal pohovor, a na mobilu jsem si ještě jednou pročítala zprávy od Hany. Ta mi ten pohovor domluvila. Pár let jsme spolu dřív dělaly ve firmě, kde jsem skončila, a ona už druhým rokem pracuje tady v administrativě. Psala mi, že se se svým šéfem o mně už bavila, že jsem v podstatě „dopředu schválená“ a že pokud neřeknu úplnou hloupost, tak mě vezmou. Přidala i orientační platové rozmezí a popis náplně práce, který zněl docela normálně. Byla jsem nervózní, ale spíš v klidu, s pocitem, že mám místo skoro jisté. Víc jsem řešila, jestli mám dobré sako, než jestli obstojím. V hlavě jsem si přepočítávala ten slibovaný plat, dojíždění a představu, že konečně odejdu z práce, která mě už dlouho spíš ubíjí než naplňuje.
Z kavárny do reality výběrového řízení
Do recepce jsem dorazila o deset minut dřív, jak jsem zvyklá. Překvapilo mě, že tam sedí ještě dva lidé v oblecích, kteří očividně taky čekají na pohovor. Recepční si nás všechny zapsala do nějakého seznamu a já pochopila, že nejsem žádná „formalitka bokem“, ale úplně normální uchazečka mezi dalšími. Trochu mi zatrnulo. Sama sobě jsem ale říkala, že to Hana asi myslela tak, že mám větší šanci než ostatní, protože mě doporučila. Sedla jsem si, vytáhla si poznámky a snažila se uklidnit tím, že jsem si v hlavě projížděla klasické otázky typu „proč chcete odejít“ a „jaké jsou vaše silné stránky“.
Když si mě personalistka vyzvedla, vedla mě do zasedačky, kde už seděli tři lidé. Představila je jako budoucího přímého nadřízeného, jeho šéfa a někoho z ekonomického oddělení. Hned na úvod zaznělo, že „dneska to vezmeme trochu víc do hloubky, ať se dobře poznáme“. V tu chvíli jsem pochopila, že o žádné neformální povídání u kávy nepůjde. Po krátkém kolečku představení začaly otázky, které mi nepřišly ani tak zvědavé, jako spíš konfrontační. Proč chci odejít z nynější práce, co jsem kdy pokazila, jaké chyby jsem udělala v minulých projektech a co bych z nich dnes udělala jinak. Cítila jsem, jak se mi potí ruce a začíná se mi plést jazyk. V hlavě jsem si vyčítala, že jsem k tomu celému přistupovala tak lehkovážně jen proto, že mi někdo předem řekl, že je to formalita.
Modelový případ, hloupé otázky a soud bez šance
Asi po deseti minutách přede mě položili vytištěný papír s „modelovým případem“. Řekli mi, že mám pět minut na přípravu a pak jim to odprezentuju. V textu byla čísla, která mi nedávala úplně smysl, některé údaje si podle všeho protiřečily a samotné zadání bylo dost nejasné. Měla jsem pocit, že je to záměrně trochu zmatené a že je pro ně důležitější, jak budu reagovat, než samotný výsledek. Zatímco jsem četla, vnímala jsem, jak si něco šeptají a vyměňují si pohledy. Nakonec jsem si to poskládala nějak po svém, spíš podle selského rozumu než podle těch konkrétních čísel, a začala jsem mluvit. Několikrát mě přerušili s otázkami, proč jsem nešla „tou správnou cestou“, aniž by kdokoliv z nich tu správnou cestu popsal. Snažila jsem se vysvětlit, jak jsem uvažovala, ale měla jsem dojem, že víc sledují, kdy se z toho zhroutím, než co opravdu umím.
V jednu chvíli se budoucí šéf naklonil dopředu a zeptal se, jestli si uvědomuju, že tohle není „žádná pohodičková pozice“, a že lidi, kteří to nezvládnou, se tam prostě „nehodí“. V jeho hlase jsem cítila něco jako výčitku, jako kdybych se snažila dostat někam, kam nemám nárok. Personalistka k tomu dodala, že z referencí mají informaci, že jsem byla v minulé práci občas konfliktní. V tu chvíli mi došlo, že s někým z bývalých kolegů mluvili víc, než mi Hana říkala. Nejpravděpodobnější byla ona sama. Najednou jsem měla pocit, že sedím v místnosti, kde si o mně už dávno udělali obrázek, a já se ho snažím jen marně změnit. Cokoliv jsem řekla, jsem sama v sobě kontrolovala dvakrát, abych nezapadla do nějaké jejich představy o „problémovém člověku“.
Méně peněz, víc tlaku a rychlé rozhodnutí
Když přišla řeč na peníze, vytáhli tabulku a oznámili mi částku, která byla o několik tisíc nižší než spodní hranice rozmezí, které mi psala Hana. Vysvětlili to tak, že „takhle nastupují všichni“ a že „když se osvědčíte, můžeme se časem bavit dál“. Když jsem se zeptala na přesnou náplň práce a jestli se běžně dělají přesčasy, odpovědi byly spíš vyhýbavé. Víc je zajímalo, jak moc jsem ochotná „zabrat, když to bude potřeba“, než aby mi jasně popsali, co mě čeká. V jednu chvíli mi došlo, že se celou dobu snaží nastavit situaci tak, abych měla pocit, že mám být hlavně vděčná, pokud mě vůbec vezmou. Původní jistotu jsem už dávno ztratila a cítila jsem hlavně tlak, abych se přizpůsobila, ne snahu z obou stran si vyjasnit, jestli si sedneme.
Na konci se mě zeptali, jak dlouhou mám výpovědní dobu a jestli bych byla schopná nastoupit co nejdřív, ideálně už za dva týdny, „kdyby se to nějak dalo zařídit“. Naznačili, že by byli rádi, kdybych podepsala předběžný závazek, že když mě vyberou, nastoupím právě v tomhle termínu. V tu chvíli jsem začala mít silné pochybnosti. Přesně ten moment: rychle se rozhodnout, moc se neptat a tvářit se, že jsem ráda za každou podmínku. Zhluboka jsem se nadechla a řekla, že si to potřebuju promyslet a že teď nic podepisovat nebudu. Cestou ven z budovy jsem se cítila vyčerpaná a trochu naštvaná sama na sebe, že jsem tomu předem tak uvěřila. Zároveň se mi ale ulevilo, že jsem z té „formality“ hned neudělala závazek, kterého bych možná za pár týdnů litovala.
