Článek
Když se vracím z práce domů, v tramvaji mi ještě buší srdce. Lidi kolem mě se střídají, ale mně se v hlavě pořád dokola vybavuje ten samý den. Zkouším si nanečisto větu „bylo to náročné, ale v pohodě“, aby to znělo klidně a normálně. Vím, že se mě Michal zeptá, jak bylo, zeptá se vždycky. Ve skutečnosti mám chuť sednout si někam stranou a vůbec nemluvit, jen se vybrečet a vypnout telefon. Jenže představa, že přijdu domů a hned začnu s tím, jak je mi zle, mi přijde jako něco, čím bych celý večer zkazila. Toužím po tichu, večeři, nějakém seriálu. Po dojmu, že je všechno aspoň trochu normální.
Dvě verze jednoho návratu domů
Když odemykám dveře, ucítím vůni jídla. Michal už je doma a něco míchá na pánvi. Pozdravíme se, dá mi pusu, zeptá se, jaká byla cesta. Všechno vypadá v klidu. A pak přijde to jeho „tak co práce?“. Automaticky na něj spustím naučenou verzi. Řeknu, že máme teď víc zakázek, že je to trochu náročnější období, ale že to zvládám, jen jsem unavená. Vynechám hádku se šéfem, při které na mě zvýšil hlas před kolegy. Vynechám to, jak jsem se třikrát zavřela na záchodě, protože se mi tak rozbušilo srdce, až se mi motala hlava. Mám pocit, že kdybych to všechno začala vytahovat, zvrhne se večer v nekonečné rozebírání a já fakt nemám sílu probírat krok po kroku svůj den.
Michal reaguje tak, jak je u něj zvykem. Začne navrhovat, ať si to víc zorganizuji, ať si nastavím priority a nenechám se rozhodit „blbostmi“. Řekne, že si z nich prostě nemám nic dělat, že to jsou jen lidi a lidi dělají chyby. Poslouchám ho, přikyvuju, něco občas odpovím. Zároveň ale cítím, jak se ve mně všechno stahuje. Tohle je přesně ten důvod, proč před ním říkám jen tu uhlazenou verzi. On to myslí dobře a vím, že jeho způsob pomoci jsou rady. Jenže já z nich slyším spíš to, že jsem přecitlivělá a že bych to měla zvládat líp. Nechci se o tom hádat, nechci vysvětlovat, že mi teď rady spíš ubližují. Tak rychle změním téma na film, který bychom si mohli večer pustit, a celá tahle část dne se tím pro něj uzavře.
Koupelna jako tajný únikový prostor
Po večeři řeknu, že se jdu odlíčit a dát si sprchu. Na tom není nic zvláštního, dělám to skoro každý večer. Jenže pro mě je to zároveň chvíle, kdy potřebuju být sama se sebou. Zavřu za sebou dveře od koupelny, pustím sprchu, ale ještě do ní nejdu. Sednu si na okraj vany, lokty opřené o kolena, a konečně si v hlavě projdu celý den. V hlavě si přehrávám, co se stalo, tentokrát bez zjemňování. V duchu si přiznávám, že mám už delší dobu strach chodit do práce. Že mi je fyzicky špatně, když ráno zazvoní budík, a první myšlenka je, kolik hodin zbývá do večera. Cítím, jak se mi chce brečet, a tentokrát tomu nebráním. Pár slz mi uteče a je mi trapně i před sebou samotnou, ale tady vím, že mě nikdo neposlouchá, nikdo nehodnotí, jak moc to přeháním.
Mám svůj malý rituál, o kterém Michal neví. Vytáhnu sešit schovaný v košíku s ručníky. Otevřu ho někde v půlce, kde už jsou popsané stránky z posledních týdnů, a začnu psát. Píšu to, co doma nahlas neříkám. Že už delší dobu uvažuju, že dám výpověď. Že se bojím, že na něj finančně všechno padne a nezvládneme to. Že mám pocit, že nejsem dost dobrá na tu práci, kterou dělám, a že mě jednou „prokouknou“. Snažím se být k sobě aspoň tady úplně upřímná. Když to pak vidím napsané, trochu se mi uleví. Zároveň mě ale mrzí, že tuhle nejupřímnější verzi sdílím jen s papírem. Uvědomím si, jak velký rozdíl je mezi tím, co říkám v kuchyni, a tím, co píšu tady v koupelně.
Když naučená pohoda přestává stačit
Ten večer v posteli vedle Michala ležím potichu a dívám se do tmy. Slyším jeho pravidelné dýchání a přemýšlím, proč mu vlastně tu pravdu neříkám. Vybavuju si různé situace, kdy jsem to chtěla aspoň nakousnout a nakonec jsem to zase zaobalila do „je to v pohodě, jen je toho víc“. Dochází mi, že ho nechci zklamat. Že nechci, aby mě viděl jako někoho, kdo se hroutí z práce, když on to prostě dává, i když má taky svoje starosti. Mám strach, že kdybych před ním přiznala, jak moc mi to nejde, změnil by se mu pohled na mě. Zároveň mě ale začíná děsit představa, že takhle pojedu další roky. Navenek budeme mít „pohodu“ a uvnitř si to budu vykládat úplně jinak. Usínám s myšlenkou, že by možná stálo za to někdy zkusit říct aspoň kousek té opravdové verze i jemu. Ne všechno najednou, ale něco.
Ráno u snídaně je všechno zase zdánlivě normální. Krájíme si pečivo, děláme si kafe, on něco vypráví o kolegovi. A pak se mě mezi řečí zeptá: „Jak se ti tam teď vlastně chodí?“ Na vteřinu ztuhnu. V hlavě mi automaticky naskočí stará odpověď, že to jde, jen jsem unavená. Chvíli váhám, v puse mám sousto, které nejde polknout. A pak se mi vybaví včerejší večer v koupelně, sešit schovaný v košíku a ta zvláštní osamělost, kterou u toho cítím. Položím chleba na talíř a řeknu: „Hele, není mi tam dobře. Mám z toho poslední dobou fakt strach.“ Slyším, jak se mi u toho trochu třese hlas. Vidím, jak ho to zarazí. Odloží hrnek, chvíli mlčí a pak tentokrát nezačne hned s radami. Jen se klidně zeptá, co konkrétně se děje. Nejsem připravená vyklopit úplně všechno, vybírám jen něco. Ale už to, že nahlas vyslovím aspoň kousek té své skryté pravdy, mi přijde jako malý posun. Ne k žádnému zázraku, ale pryč od naší naučené „pohody“, ve které jsem se cítila čím dál víc sama.
