Článek
Seděli jsme v obýváku, děti trhaly papír z dárků a já měla v sobě zvláštní spokojenost, že jsem to všechno stihla. Kapr, salát, cukroví, dárky, nic nechybělo. Všechno bylo připravené tak, jak jsem si představovala. Vnímala jsem ale, že je manžel zamlklý. Smál se na děti, ale spíš napůl, jako kdyby byl myšlenkami jinde. Přičítala jsem to předvánočnímu stresu v práci, pořád říkal, jak toho mají na konci roku moc. Nechtěla jsem kazit atmosféru, tak jsem se spíš až přehnaně usmívala, dělala vtípky, odváděla pozornost dětí k hračkám a sama sobě slibovala, že si o tom, co mezi námi poslední měsíce drhne, promluvíme po svátcích. Až bude klid, říkala jsem si.
Zmizel na Štědrý večer. A pak to přišlo
Když děti rozbalily poslední dárky a odběhly si hrát do pokojíčku, zvedl se z gauče a řekl, že si jde na chvíli ven vyčistit hlavu, že se potřebuje nadechnout čerstvého vzduchu. Přišlo mi to zvláštní, ale venku byl klid a já věděla, že občas takhle utíká, když je přetažený. Nechtěla jsem hned dělat scény, tak jsem jen sáhla pro bundu a podala mu ji. Dveře se za ním zavřely a já tam zůstala sama v obýváku s hromadou zmačkaných papírů. Začala jsem uklízet, spíš abych se uklidnila, než že by to bylo nutné. Po dvaceti minutách jsem vzala mobil a zkusila mu zavolat. Nezvedal to. Racionálně jsem si vysvětlovala, že má vypnutý zvuk, že možná potkal souseda a zapovídal se, že přece vím, jak občas ztratí pojem o čase.
Jenže jak už to byla skoro hodina, začaly se mi v hlavě míhat horší scénáře. Jestli se mu něco nestalo, jestli někde neleží v příkopu, jestli ho nesrazilo auto. Šla jsem nakouknout k dětem. Seděly na zemi, skládaly lego a byly úplně ponořené do hry. Usmála jsem se na ně a ze všech sil se snažila působit normálně, aby nic nepoznaly. Vrátila jsem se do obýváku a znovu mu volala. Telefon zvonil, ale bez odezvy. Postupně jsem začala cítit spíš vztek než strach. Přišlo mi strašně egoistické jen tak zmizet na Štědrý večer, kdy se snažím, aby to pro děti bylo hezké. Chodila jsem sem a tam mezi stromkem a kuchyní a v hlavě mi běželo: „To jako fakt? Zrovna dneska?“ Když jsem konečně uslyšela klíč v zámku, ulevilo se mi, ale zároveň jsem cítila, jak ve mně roste naštvání.
Věta, která rozsekla naše manželství
Vešel dovnitř bledý, oči měl zarudlé a skoro se na mě nepodíval. Bez pozdravu si sundal boty, pověsil bundu a šel si sednout ke stolu. Stála jsem v předsíni a dívala se na něj, jak tam sedí s lokty opřenými o stůl. Došla jsem za ním a zeptala se, kde byl. Slyšela jsem v hlasu vlastní třas, i když jsem se snažila mluvit klidně. Dlouho mlčel. Pak se na mě podíval a řekl: „Miluju jinou ženu a po Novém roce od tebe odejdu.“ V tu chvíli jsem úplně ztuhla. Nejdřív jsem ani nechápala smysl těch slov. Pak mi došlo, co říká, udělalo se mi fyzicky špatně a začaly mi téct slzy. Snažila jsem se něco říct, ale místo vět ze mě vycházely jen nesouvislé zvuky a otázky typu „cože“ a „proč“.
On začal mluvit, že to trvá delší dobu, že to tak neplánoval, že mi to původně nechtěl říkat zrovna o Vánocích, ale že už to ten večer nedokázal dál přetvařovat. Vnímala jsem jen útržky slov, jako by mi v hlavě hučelo. Vztekle jsem se ho zeptala, proč mi to teda říká teď, když vedle v pokoji sedí naše děti, které mají zrovna největší radost z dárků. Sklopil oči a řekl jen, že neví, že mu to prostě „ujelo“. V tu chvíli do místnosti nakoukla naše starší dcera s otázkou, jestli je všechno v pořádku, že slyšela, jak se hádáme. Automaticky jsem si utřela slzy do rukávu a řekla, že je táta jen unavený z práce a že si budeme povídat až zítra. V tu chvíli jsem to říkala spíš sama sobě než jemu, protože jsem věděla, že zítra už nic stejné nebude.
Noc po odhalení a ráno poté
Když děti zase odešly, manžel vstal, řekl, že přespí v pracovně, a šel si tam nachystat věci. U dveří jen potichu řekl „promiň“ a zavřel se tam. Zůstala jsem v obýváku mezi zmačkanými papíry od dárků a rozsvícenými světýlky na stromku a měla jsem pocit úplného odpojení. Uložila jsem děti dřív než obvykle, vymluvila se na bolest hlavy. Když jsem je ukládala, objímala jsem je možná až moc pevně, nemohla jsem je pustit. Měla jsem strach, že všechno, co jsem považovala za jisté, přestává platit. Když usnuly, sedla jsem si zpátky do obýváku k vypnuté televizi. V hlavě jsem si začala přehrávat poslední měsíce – jeho častější služební cesty, mobil otočený displejem dolů, večery, kdy byl fyzicky doma, ale duchem úplně jinde. Došlo mi, že jsem ty signály viděla, jen jsem je nechtěla pojmenovat.
Ráno jsem vstala po skoro probdělé noci. Bylo ještě brzy, v bytě ticho, děti naštěstí pořád spaly. Oči jsem měla nateklé, ale už jsem neměla sílu plakat. V kuchyni seděl manžel u stolu, před sebou hrnek kávy. Vypadal starší a unavenější, než jsem ho kdy viděla. Sedla jsem si naproti němu. Mluvili jsme potichu, aby nás děti neslyšely. Řekl, že se po Novém roce odstěhuje ke známým. A že to dětem musíme říct společně. Jen jsem přikývla. Neměla jsem sílu se hádat, přesvědčovat ho, prosit ho, a možná jsem už ani nechtěla.
Uvědomila jsem si ale, že i když mě ta jeho věta včera večer skoro zničila, dneškem pro mě něco nového začíná. Ne v pozitivním slova smyslu, spíš v tom, že se už nemůžu držet představy, že „to nějak spravíme“. Stejně se to už rozpadlo. Pokud to mám zvládnout já i děti, budu se muset sebrat a začít řešit praktické věci – kde bude bydlet, jak to bude s penězi, s dětmi, s prací. Místo přemýšlení, co jsem mohla udělat jinak, se budu muset soustředit na to, co můžu udělat teď. Štědrý večer, který měl být odměnou za celý rok, se během chvíle změnil v začátek období, na které jsem vůbec nebyla připravená. To, co se stalo, už nezměním, a tak mi nezbývá nic jiného, než jít krok po kroku dál.
