Článek
Seděly jsme s Anetou u mě v obýváku, klasická sobota večer. Obě trochu utahané po týdnu, otevřené víno, zapnutý seriál na pozadí a mezi tím nekonečné povídání o vztazích a sexu. Smály jsme se tomu, jak nám na Instagramu a v různých magazínech pořád vyskakuje „10 věcí, které musíte zkusit v posteli“ a podobné články. Někde mezi tím přišla řeč na trojky. Brala jsem to jako typické holčičí kecy u vína, takové to bezpečné fantazírování, které si člověk v reálu vůbec nepředstavuje. U mě navíc dvojnásob, protože s přítelem máme docela klasický vztah a tahle představa mi přijde úplně mimo. Už předtím od Anety občas padl nějaký dvojsmysl, ale vždycky jsem to obrátila v legraci a nechala být. Byla jsem lehce opilá a spíš mě bavilo se o tom bavit jako o něčem úplně nereálném.
Z legrace u vína se stává návrh
Jenže ten večer začala Aneta ty vtípky víc konkretizovat. Najednou nemluvila jen obecně o trojkách, ale o mně a o mém klukovi. Řekla, že by nám „klidně pomohla“, a pronesla to s úsměvem, ale jiným, než jaký u ní znám. Smála jsem se, že je trhlá, a zkoušela to shodit, ale zároveň jsem cítila, jak se mi v břiše objevil zvláštní pocit. Ne úplně strach, spíš znejistění a otázka, jestli to má promyšlené víc, než říká. V tu chvíli jsem to ale odmítla řešit. Dopily jsme víno, pustily si ještě jeden díl seriálu, komentovaly postavy jako normálně. Kolem půlnoci si zavolala taxi a odjela. Když jsem si pak čistila zuby, v hlavě se mi vracely některé její věty, ale nakonec jsem to uzavřela: „Lidi při víně melou nesmysly, neřeš to“ a šla spát.
Druhý den odpoledne mi ale přišla od Anety zpráva, která tenhle klid hodně rychle narušila. Byl to delší text, ne její klasické hlasovky s vtípky a smajlíky. Psala, že o včerejšku přemýšlela a že pro ni to úplně vtip nebyl. Že ji už delší dobu přitahuju a že by se trojce fakt nebránila, pokud by někdy nastala příležitost. Jak jsem to četla, cítila jsem, jak mi buší srdce. Bylo mi trapně, ale zároveň mi to trochu lichotilo. Nebudu lhát, když vám někdo blízký napíše, že ho přitahujete, něco to s vámi udělá, i když o to nestojíte. Hlavou mi běželo tolik věcí, že jsem radši mobil položila na stůl. Nechtěla jsem jí napsat první, co mě napadne, a pak toho litovat. Oblékla jsem se, vzala si klíče a šla se projít kolem baráku, abych si to aspoň trochu srovnala.
Nepříjemné kafe, kde jde hodně o přátelství
Během procházky jsem si přehrávala náš včerejší večer a najednou mi docházelo, že ty její dvojsmysly možná nebyly tak náhodné, jak jsem si chtěla myslet. Zároveň jsem cítila, že to nechci řešit přes chat, kde se dá spousta věcí pochopit špatně. Po návratu domů jsem jí napsala, že děkuju za upřímnost a že bych radši mluvila osobně, protože mi to přijde fér vůči oběma. Domluvily jsme se na podvečer v bistru za mým domem. Hned u pozdravu bylo vidět, že jsme obě nervózní. Normálně se obejmeme a hned spustíme, teď jsme se objaly nějak opatrně a chvíli řešily jen počasí a práci. Seděly jsme nad kávou, povídaly si o blbostech, ale bylo jasné, že obě čekáme, až to konečně někdo načne. Když nastalo kratší ticho, nadechla jsem se a řekla, že mě její zpráva zaskočila a že v tom mám sama hrozný zmatek.
Aneta se na chvíli dívala do šálku a pak začala mluvit. Řekla mi, že si už delší dobu říká, že mezi námi cítí něco víc, aspoň z její strany. Že si všímá, jak jsme si blízké, jak si povídáme věci, které nikomu jinému neřekneme, a že se to u ní nějak změnilo. Přiznala, že včerejší narážky nebyly úplně náhodné a že jí víno jen dodalo odvahu to dotáhnout dál. Poslouchala jsem ji a bylo mi jí líto i trochu mě samotné. Mám ji fakt moc ráda, je to pro mě člověk, který mě zná snad nejlíp, ale najednou jsem cítila, jak moc jsme v tomhle odlišné. Řekla jsem jí to úplně na rovinu. Že ji mám strašně ráda, ale že trojku ani nic mezi námi dvěma nechci. Že mě ta představa neláká a že by to pro mě bylo už moc. Zároveň jsem jí řekla, že se bojím, aby tohle všechno nezničilo naše přátelství, protože mi na něm opravdu záleží.
Když hranice změní blízkost i každodennost najednou
Chvíli bylo ticho, obě jsme si míchaly kávu, i když už to dávno nebylo potřeba. Pak Aneta řekla, že tohle vlastně čekala, ale potřebovala to slyšet. Že jí bylo horší žít v nejistotě a dělat si naděje z každého našeho vtipu, než risknout trapný rozhovor. Shodly jsme se, že asi obě potřebujeme trochu odstup, aby ten zvláštní pocit polevil. Navrhla jsem, že si teď dáme pauzu od všech sexuálních narážek a „srandiček“, protože očividně nejsou pro nás dvě bezpečné téma. Souhlasila a řekla, že jí to vlastně ulehčí situaci, protože aspoň nebude přemýšlet, jestli si něco nevyložila přehnaně. Když jsme se loučily, objaly jsme se, ale bylo to trochu křečovitější než jindy. Nebylo to studené, jen opatrné. Obě jsme asi přemýšlely, co bude dál.
V následujících týdnech jsme se vídaly míň. Ne tak, že bychom se úplně přestaly bavit, ale odpadly spontánní večery u vína a dlouhé noční hovory. Spíš jsme si psaly o práci, rodině, běžných věcech. Napětí se postupně zmenšovalo, ale zároveň se změnil způsob, jakým jsem s ní mluvila. Na dvojsmysly a vtípky o sexu jsem si dávala mnohem větší pozor. Ne proto, že bych se bála, ale protože jsem najednou viděla, že tam může být jiný podtext. Zpětně jsem si uvědomila, že jsem její poznámky možná i chtěla vnímat jako vtip, abych nemusela řešit, co za nimi je. Bylo pro mě pohodlnější tvářit se, že nic nevidím. Tohle celé mi ukázalo, jak rychle se z „legrace“ může stát něco, co výrazně ovlivní život a přátelství. A že i v blízkém vztahu je občas potřeba nastavit hranice mnohem jasněji, než je nám příjemné.
