Článek
Bylo pozdní odpoledne, vracela jsem se z práce domů a v hlavě mi jela klasická smyčka toho, co jsem nestihla a co mě čeká večer. Byla jsem totálně vyčerpaná, v takovém tom stavu, kdy sledujete každou zastávku a jen myslíte na to, až budete doma v posteli. Když přijela tramvaj, byla docela narvaná, lidi v kabátech, nikdo se na nikoho moc nedíval, jen takové to standardní zimní naštvání. Nastoupila jsem skoro na poslední chvíli a rychle se rozhlédla, kde je ještě trochu prostoru. Uviděla jsem jedno volné místo, ani jsem nad tím nepřemýšlela a prostě si sedla. V tu chvíli jsem řešila jen to, že po celém dni u počítače si konečně můžu sednout i v tramvaji a nemusím se mačkat u dveří.
Neodbytné pohledy a trapné zjištění v sedačce
Nasadila jsem si sluchátka, ale hudbu jsem si ani nepustila. Poslední dobou je takhle používám docela často, jen jako bariéru, abych měla pocit, že na mě nikdo nemluví a nic po mně nechce. Chvíli jsem jen koukala před sebe a snažila se vypnout. Po pár minutách jsem ale začala vnímat takový ten nepříjemný pocit, že se na vás někdo dívá. Nejprve jsem to zkusila ignorovat, ale bylo to čím dál silnější. Zvedla jsem oči a zahlédla pána naproti, jak se na mě na vteřinu podívá a hned uhne pohledem. Začala jsem přemýšlet, jestli nemám něco divného na oblečení, jestli nemám rozepnutý zip nebo flek na bundě. Trochu jsem se zavrtěla na sedačce, nenápadně si zkontrolovala kalhoty a bundu, ale nic zvláštního jsem nenašla.
Koutkem oka jsem pak zahlédla paní, která stála skoro přímo nade mnou. Držela se tyče a v druhé ruce svírala dvě velké igelitky, bylo vidět, že jsou těžké. Vypadala starší, taková ta kategorie „na sednutí už má nárok“, ale pořád ještě docela čilá. V tu chvíli jsem si všimla i piktogramu vedle svého kolene – těhotná žena, starší člověk a postava s berlemi. Došlo mi, že sedím na vyhrazeném místě a předtím jsem to vůbec nezaregistrovala. Úplně jsem zrudla, v hlavě mi proběhlo, jak musím vypadat: mladá ženská sedí a kouká, zatímco nad ní stojí paní s taškami. Najednou mi to všechno došlo – ty pohledy, ten zvláštní pocit. Nebylo to o tom, že bych vypadala divně, ale že jsem prostě jen seděla tam, kde bych asi sedět neměla.
Omluva, úleva a nepříjemné vnitřní svědomí
Rychle jsem si sundala sluchátka z uší, najednou mi vadila. Zvedla jsem se a ze mě vypadlo něco jako: „Jé, promiňte, já si fakt nevšimla, pojďte si sednout.“ Znělo to trochu přerývaně, cítila jsem se strašně trapně. Paní se na mě podívala, možná trochu překvapeně, jako by s tím ani moc nepočítala, a klidně řekla: „Děkuju.“ Nebylo v tom žádné naštvání, žádné okřiknutí, jen obyčejná vděčnost. Sedla si opatrně, tašky si dala k nohám a bylo vidět, jak se jí ulevilo, že už nemusí balancovat v tramvaji. Ve mně se míchal pocit úlevy, že jsem to konečně vyřešila, a zároveň mi bylo hrozně stydno, že mi to došlo až tak pozdě.
Přesunula jsem se k oknu o kousek dál a snažila se tvářit, že se nic zvláštního nestalo. Jenže v hlavě mi to běželo pořád dokola. Vím o sobě, že nejsem bezohledná, místo většinou pouštím automaticky, někdy i dřív, než si ten člověk stoupne dost blízko. Jen jsem byla ten den tak unavená a zabraná do sebe, že jsem okolí prostě nevnímala. Došlo mi, jak rychle člověk přestane vnímat okolí – nastoupím, sednu si, uzavřu se do sebe a svět kolem sebe skoro nevidím. Až když mě někdo pohledem nebo situací „probudí“, začnu fungovat normálně. Stejně mě ale hryzalo, že mě ti lidi v tramvaji nejspíš viděli jako tu protivnou, co nepustí starší paní sednout, dokud si neuvědomí, že dělá něco špatně, a nezačne se cítit provinile.
Když jsem vystupovala, ještě jednou jsem se podívala směrem, kde seděla. Na vteřinu jsme se setkaly pohledem a ona se na mě mírně usmála. Nebyl to žádný velký úsměv, spíš takové tiché ujištění, že je to v pohodě a nikdo z toho nedělá drama. Cestou domů jsem si v duchu říkala, že příště prostě dám o trochu víc pozor. Než si sednu, rozhlédnu se, i když budu mrtvá únavou. A že i když občas selžu jenom z nepozornosti, pořád mám možnost to napravit v momentě, kdy mi to dojde. Tenhle drobný trapas mi připomněl, že není tolik důležité být dokonalá, ale spíš si přiznat chybu a příště se víc dívat kolem sebe.
