Článek
V pátek dopoledne mi přišel mail, že by se mnou šéf rád „probral další kroky“ a jestli si po práci neskočíme na skleničku. Hned mě napadlo, že se asi konečně dostaneme k tomu povýšení, o kterém se poslední měsíce jen tak opatrně mluvilo, nebo aspoň k nějaké zpětné vazbě po velkém projektu, který jsem táhla. Celý den jsem byla nervózní, ale spíš pozitivně. Připadala jsem si trochu důležitě, že si na mě vyhradil extra čas mimo porady. V hlavě jsem si skládala věty, jak vysvětlím, proč by dávalo smysl, abych měla větší zodpovědnost i peníze. Přesčasy, řešení průšvihů, spokojení klienti – všechno jsem měla připravené skoro jako prezentaci, jen bez slidů.
Schůzka v baru, která změnila všechno
Po práci jsme se sešli v menším baru za rohem od kanceláře. Už to místo mi přišlo zvláštní pro něco „pracovního“, ale uklidňovala jsem se tím, že asi chce, aby to bylo neformální a v klidu. Sotva jsme si sedli a objednali, opřel se, usmál se a úplně bez zaváhání řekl: „Jsem rád, že to můžeme probrat mimo kancelář – upřímně, s někým, kdo brzy půjde na mateřskou, nebudeme investovat do žádného povýšení.“ Chvíli jsem na něj jen koukala a najednou jsem nedokázala vůbec reagovat. Úsměv mi zmizel z obličeje a nevěděla jsem, co říct. V tu chvíli mi došlo, že se k němu musela dostat moje úplně mimochodná věta z kuchyňky, kde jsem před pár týdny řekla, že s partnerem přemýšlíme, jestli už není čas na dítě. Byla to tehdy obyčejná věta u kafe, a najednou jsem seděla v baru a poslouchala, jak se z toho stala překážka v práci.
Když jsem se trochu uklidnila, zkusila jsem se ho klidně zeptat, o co mu vlastně jde a z čeho to vyvozuje. Vůbec nepůsobil, že by říkal něco sporného. Vysvětloval, že už „nechce dopadnout jako s Lenkou, co odešla na mateřskou uprostřed projektu“, a že firma potřebuje „stabilitu a loajalitu“. Mluvil tak, jako by to byla samozřejmost. Pak přešel k tomu, že by byl rád, kdybych zůstala tam, kde jsem, ale zároveň vzala část agendy po kolegovi, který teď odchází. Dodal, že to je šance ukázat se, i když teď „není prostor“ na navýšení platu. V tu chvíli mi to celé došlo. Nejen že mě nechtějí posunout, protože možná jednou otěhotním, ale ještě počítají s tím, že udělám víc práce za stejné peníze. Najednou jsem to viděla dost jasně.
Když loajalita nestačí na povýšení
Řekla jsem mu, že mě mrzí, jak to chápe, a že jsem si myslela, že se budeme bavit o férovém ocenění mojí práce, ne o mých plánech s rodinou. Zopakovala jsem mu, že nejsem těhotná, nic jsem neohlásila, a že i kdybych jednou byla, pořád jde hlavně o to, co odvádím teď. On na to reagoval větou, že to nemám brát osobně, že „tak to prostě v byznysu chodí“, obzvlášť v menších firmách. Říkal to naprosto klidně. V tu chvíli mi došlo, že to není nějaký jeho zkrat, ale něco, co bere jako normu. Že se to tady nezmění tím, že budu dál makat a doufat, že si toho někdo všimne. Skleničku jsem dopila spíš z povinnosti, zaplatila svůj účet a vymluvila se, že musím brzy domů. Potřebovala jsem co nejdřív odejít, abych ho nemusela dál poslouchat.
Cestou tramvají jsem cítila silný vztek. Připadala jsem si poníženě a trochu hloupě, že jsem byla celé odpoledne napjatá očekáváním, co mi nabídne. Postupně se ale místo čistého naštvání objevilo spíš racionální uvažování. V hlavě jsem si přehrávala poslední měsíce, kdy jsem zůstávala dlouho do večera, brala si práci domů a hasila chyby jiných. Říkala jsem si, že to dává smysl, že se to jednou vrátí. A nakonec se o mém dalším směru rozhodlo podle jedné věty z kuchyňky. To pro mě byl rozhodující moment. Ještě ten večer jsem ze zvyku otevřela pracovní portál, nejdřív jen tak, abych se uklidnila. Když jsem ale viděla, kolik je nabídek na podobné pozice, začalo mi docházet, že zůstávat tam není jediná možnost. Druhý den ráno jsem všechno od začátku do konce probrala s partnerem. Poslouchal, pak se mě jednoduše zeptal, jestli si opravdu dokážu představit tam dál chodit a dělat, jako by se nic nestalo. V tu chvíli jsem věděla, že nedokážu.
Místo povýšení přichází útěk a výpověď
Sedli jsme si nad rozpočtem, prošli jsme si úspory, výdaje, různé scénáře. Zjistili jsme, že i kdybych chvíli byla bez práce nebo musela vzít něco za míň, nějakou dobu to zvládneme. To mě uklidnilo víc než cokoliv, co mi mohl kdy říct šéf. V neděli jsem si sedla k počítači a napsala stručnou výpověď. Bez emocí, prostě poděkování za spolupráci, odkaz na výpovědní lhůtu, nic víc. Při psaní jsem necítila ani vztek, ani lítost, spíš zvláštní klid. Uvědomila jsem si, že mám právo z té situace odejít, a ne jen čekat, až se k někomu dostane další drb z kuchyňky.
V pondělí jsem přišla do kanceláře o něco dřív, vytiskla výpověď a šla za šéfem ještě před první poradou. Když ji vzal do ruky a uviděl, o co jde, byl viditelně překvapený. Zeptal se, jestli to nejde nějak vyřešit. Bez velkého vysvětlování jsem mu řekla, že po našem pátečním rozhovoru už přesně vím, že tam nechci zůstávat. Že si vážím zkušeností, ale že potřebuji být v prostředí, kde se o mně nerozhoduje podle toho, jestli mám nebo nemám v plánu dítě. Nepohádali jsme se, nic dramatického se nestalo. Jen jsem z jeho kanceláře odešla s pocitem, že jsem se poprvé po dlouhé době rozhodla podle sebe. A když jsem si sedla k počítači a otevřela poštu, cítila jsem úlevu.
