Článek
Už několik měsíců jsem měla pocit, že v práci jedu na maximum. Brala jsem si další a další projekty, zůstávala přesčas, brala služební telefony i večer a pořád jsem slyšela jen to samé: „Vydrž, na ten plat se podíváme.“ Když mi šéf jednoho dne mezi řečí řekl, ať za ním po práci zajdu do kanceláře, automaticky jsem si to přeložila jako signál, že se to konečně bude řešit. Celý den jsem byla nervózní, ale takovým tím aktivním způsobem. V hlavě jsem si připravovala argumenty, čísla, připomínala si úspěšné projekty. Nechtěla jsem působit jako někdo, kdo si jen stěžuje, ale jako člověk, který ví, jakou má hodnotu.
Za zavřenými dveřmi se tón rychle změnil
Do jeho kanceláře jsem šla až po odchodu většiny kolegů, na chodbě už bylo skoro ticho. Překvapilo mě, že za mnou hned zavřel dveře. Na vteřinu mi to bylo nepříjemné, ale rychle jsem si to sama před sebou vysvětlila. U citlivějších věcí se to u nás občas dělalo, aby nikdo neslyšel částku nebo nějaké osobní věci. Nabídl mi kávu, kterou jsem odmítla, protože už bylo pozdě a chtěla jsem domů. Na začátku mluvil o tom, jak jsem šikovná, jak si mě firma cení, že jsem spolehlivá. Chvíli mi to dělalo dobře, říkala jsem si, že si možná opravdu jen připravuje půdu na to, aby mi mohl něco přidat.
Když ale přešel k penězům, tón se změnil. Začal vysvětlovat, že rozpočet je letos napjatý, že „oficiální cestou“ to teď nepůjde a že mám být trpělivá. V hlavě mi běželo, jak mu na to klidně, ale jasně odpovím, ať mi dá aspoň nějaký horizont. Jenže on pokračoval a naznačil, že existují i jiné způsoby, jak mi „vyjít vstříc“, když budu ochotná být „flexibilnější“ i mimo práci. Nejdřív mi to vůbec nedocházelo. Spíš jsem měla trapný pocit, že jsem to asi celé špatně pochopila a zbytečně jsem v napětí. Teprve když přidal pár dvojsmyslných narážek, které už fakt nešlo vyložit jinak než osobně, došlo mi, jak to myslí. Až v té chvíli mi došlo, že se vůbec nebavíme o práci.
Šok, vina a potřeba slyšet cizí hlas
V tu chvíli mi bylo fyzicky špatně. Zároveň jsem ale automaticky přepnula do režimu „hlavně klid, žádná scéna“. Snažila jsem se držet neutrální výraz, i když se mi chtělo vstát a odejít bez slova. Řekla jsem mu, že od něj očekávám jen profesionální jednání a že o ničem jiném se bavit nebudu. Zvedla jsem se se slovy, že musím domů. On to začal shazovat, že to byla jen „nezávazná nabídka“, že o nic nejde a že si to mám v klidu promyslet. Já jsem jen suše zopakovala, že o takové věci nemám zájem, a odešla. Zavřela jsem za sebou dveře a cesta chodbou mi připadala mnohem delší než obvykle.
Cestou domů jsem schválně šla pěšky delší trasu, než bylo nutné. Potřebovala jsem se trochu uklidnit a srovnat si v hlavě, jestli se to opravdu stalo tak, jak jsem to vnímala. Hlavou mi běžely úplné nesmysly. Začala jsem se obviňovat, jestli jsem někdy předtím nepůsobila moc „kamarádsky“, jestli jsem se někdy nezasmála nějakému blbému vtipu, jestli jsem nedala nějaký signál, který jsem tak ani nemyslela. Nic konkrétního jsem si nevybavila, maximálně pár běžných vtípků v kuchyňce, které padaly mezi všemi. Večer jsem to poprvé nahlas řekla partnerovi. Ne proto, že bych hned chtěla něco podnikat, ale protože jsem potřebovala slyšet názor někoho zvenku. Jeho reakce byla okamžitá: že to je nechutné zneužití pozice a že na tom nenesu žádnou vinu. To, že mi to někdo takhle natvrdo řekl, mi pomohlo přestat se tolik pitvat v tom, co jsem mohla udělat jinak.
E-mail jako pojistka a tiché rozhodnutí odejít
Další den v práci jsem byla napjatá od rána. Snažila jsem se mu vyhýbat, ale zároveň jsem cítila, že nechci dělat, jako by se nic nestalo a on si mohl kdykoli znovu zkusit něco podobného. Po obědě jsem si sedla k počítači a sepsala stručný e-mail. Poděkovala jsem v něm za včerejší schůzku, jeho „nabídku“ jsem v uvozovkách zmínila, jasně ji odmítla a co nejneutrálněji shrnula jeho výroky. Žádné emoce, jen fakta v jedné obrazovce textu. Věděla jsem, proč to dělám – chtěla jsem mít něco písemně, kdyby se to někdy vyhrotilo nebo kdyby na mě začal tlačit. E-mail jsem si pro jistotu přeposlala na svůj soukromý účet, abych ho měla i mimo firemní systém.
Když jsem to odeslala, otevřela jsem si pracovní portály, které jsem měla uložené v záložkách už týdny. Do té doby jsem si inzeráty jen ukládala „na někdy“, ale nikdy jsem neklikla na „odpovědět“. Ten den jsem to udělala poprvé. Nebylo to impulzivní rozhodnutí, spíš takové tiché přiznání sama sobě, že v prostředí, kde je tohle možné, už nechci dokazovat, že si zasloužím přidat. V tu chvíli jsem ještě nevěděla, kdy přesně odejdu nebo co bude dál, ale měla jsem pocit, že jsem nad tou situací aspoň částečně získala kontrolu.
