Článek
Pracuju třetím rokem v malé firmě jako účetní a asistentka vedení. Mám na starosti faktury, podklady pro kontroly, občas něco pro jednatele. Práce je hodně, ale většinu času to jde zvládat, nic výjimečného. Se šéfem jsme nikdy neměli vyloženě osobní vztah, ale vycházeli jsme spolu normálně, žádné scény ani dramata. Poslední měsíc byla ve firmě hodně nervózní atmosféra kvůli velké zakázce, o kterou jsme se ucházeli. Všichni o ní mluvili, pořád se posílaly nové verze nabídky a všude byl stres. Jedno odpoledne, kdy už většina lidí odešla, za mnou šéf přišel, jestli můžu na chvíli k němu, že potřebuje „jen malou laskavost“.
Malá úprava faktur, velké pracovní dilema
Sedla jsem si naproti němu, na stole otevřený Excel s nabídkou a vedle složka s fakturami, které jsem znala, protože jsem je sama vystavovala. Šéf mi vysvětlil, že potřebuje některé faktury přepsat na jiné datum a trochu upravit částky, aby to přesně sedělo na podmínky zadání té zakázky. Řekl to tónem, jako kdyby šlo o běžnou administrativní práci, nic speciálního. Dodal, že na konci bude můj podpis, protože to mám u nás na starosti. Jak to říkal, začala jsem být hodně nervózní. Zeptala jsem se ho přímo, jestli si uvědomuje, že tohle už není jen oprava chyby v zaúčtování. Mávnul rukou, že to přeháním, že takové věci se prostě dělají, jinak nemáme šanci. Pak už jen řekl, ať to do zítřka nějak upravím, že na to spěchá.
Ten večer jsem na to nedokázala přestat myslet. Pořád jsem měla před očima ty konkrétní faktury a svoje jméno pod tím. Mám za sebou zkušenost s kontrolou z finančáku, vím, jak dlouho se potom řeší každá drobnost a jak se člověk cítí, když musí dokola vysvětlovat i drobné chyby. Představa, že by se na takovou „úpravu“ přišlo, mě docela děsila. Ráno jsem šla do práce s tím, že zkusím najít jiné řešení, třeba že se upraví nabídka, ne doklady. Když jsem mu to navrhla, odmítl mě s tím, že je pozdě, že tohle je jediná cesta. Řekl mi úplně natvrdo, že buď to udělám, nebo si najde někoho jiného, kdo se „nebude bát papírů“.
Když zjistíš, že problém je systémový
Po tom rozhovoru jsem měla pocit, že nemám na výběr. Ruce se mi třásly i u běžných věcí, najednou jsem dělala chyby, které normálně nedělám. V hlavě jsem pořád řešila, co je horší: podepsat něco, co je špatně, nebo o tu práci přijít. Na chodbě u kávovaru jsem to opatrně nadhodila kolegovi, se kterým se občas bavíme. Řekla jsem jen, že se po mně chtějí nějaké „zvláštní úpravy“ faktur. On pokrčil rameny, že nějaké papíry se kvůli zakázkám upravují pořád a že loni musel něco podobného řešit taky. Z toho, jak rychle to zlehčil a jak klidně o tom mluvil, mi došlo, že tohle není jednorázová záležitost, ale běžná praxe. V tu chvíli mi docvaklo, že když na to jednou kývnu, bude se se mnou počítat jako s tou, která to „zařídí“, a pak z toho už nepůjde snadno vycouvat.
Odpoledne jsem si v šablonách vytiskla formulář výpovědi. Chvíli jsem na něj jen koukala, několikrát jsem ho chtěla zmačkat a vrátit do šuplíku, protože vím, že finančně to pro mě nebude jednoduché. Přesto jsem pořád cítila, že jestli do toho půjdu, budu se bát každé kontroly a každého mailu z finančáku. Nakonec jsem si řekla, že nejistota pár měsíců bez jistoty příjmu je pro mě menší problém než vědomí, že jsem se na tomhle podílela. Zašla jsem za šéfem a v klidu mu řekla, že ty doklady upravovat nebudu. Okamžitě ztvrdnul, začal mi vysvětlovat, že ničemu nerozumím, že jsem naivní a že si tím můžu zničit kariéru. Vytáhla jsem výpověď z desek, položila mu ji na stůl a řekla, že to risknu.
Co se stane, když řekneš ne
První dny potom byly hodně nepříjemné. Šéf se mnou mluvil jen v nejnutnějších případech a začal mi posílat maily kvůli každé maličkosti, dával do kopie jednatele a psal, co všechno dělám špatně nebo pozdě. Já jsem si naopak dávala extra pozor, všechno jsem dvakrát kontrolovala a ukládala si komunikaci. Někteří kolegové se mě opatrně ptali, co se stalo. Když jsem řekla, že jsem nechtěla měnit doklady, pár z nich se zatvářilo tak, že bylo jasné, že přesně vědí, o čem mluvím. Nikdo to nahlas nekomentoval, ale stačilo mi to. Současně se mi trochu ulevilo, že už je rozhodnuto a já jen odpracovávám výpovědní dobu. Snažila jsem se co nejlíp předat agendu a odmítala dělat cokoliv nového, co by bylo na hraně.
Po odchodu jsem nastoupila do jiné firmy. Taky tam není všechno ideální, občas se něco nestíhá, řeší se napjaté rozpočty, ale aspoň po mně nikdo nechce měnit data na fakturách nebo upravovat částky, aby to „lépe sedělo“. Když si občas vzpomenu na tu první větu o „malé laskavosti“, je mi z toho pořád nepříjemně, protože vím, jak blízko jsem byla k tomu, abych prostě kývla a neřešila to. Zároveň mám ale pocit, že jsem si tehdy poprvé jasně nastavila hranici, za kterou nepůjdu, ani kdyby šlo o skvěle placené místo. Uvědomila jsem si, že někdy je nejjednodušší a zároveň nejtěžší možnost prostě říct „ne“ a odejít, i když na to člověk vůbec není připravený.
