Článek
Sedíme ve čtvrtek večer v hospodě, klasický firemní večírek po náročném týdnu. Jsem unavená, ale nechala jsem se přemluvit, ať dorazím aspoň na chvíli. U stolu probíráme práci, pak úplné nesmysly, někdo vytahuje historky z minulých teambuildingů. Piju pomalu pivo, později si dám skleničku vína, spíš ze slušnosti. Šéf obchází stoly, zastavuje se u nás, vtipkuje, objedná rundu panáků, působí uvolněně a je vidět, že už má něco vypito. Všichni se smějí, atmosféra je ležérní. Já ale v hlavě pořád mám, že nechci zůstat dlouho, ráno vstávám brzo a už teď cítím únavu v těle.
Když se obyčejný večírek začne lámat
Kolem desáté se začne společnost rozcházet. Někdo hlídá poslední vlak, jiní už si volají taxi. Kolegyně se ke mně nakloní a ptá se, jestli už půjdu taky, že půjdeme na tramvaj spolu. Řeknu, že jo, že se jenom obleču. Beru bundu ze židle, sahám po kabelce, v duchu už jsem na cestě domů. V tu chvíli ke mně ale přistoupí šéf, trochu stranou od ostatních, a polohlasem mě poprosí, jestli bych ještě chvilku zůstala. Řekne, že by se mnou rád něco probral mimo kancelář, v klidu. Znejistím. V hlavě mi naskočí, že to může být něco důležitého, třeba k projektu, co teď řešíme. Kolegyni tedy řeknu, ať jde beze mě, že ještě zůstanu, a zase si sednu.
Postupně nás v hospodě zůstane jen pár. Sedíme rozptýlení u dvou stolů, hlasitost hovoru opadne, už je to spíš klidný konec večera. Chvíli se s ostatními ještě bavíme o práci, o dovolených, o seriálech, ale mám pocit, že šéf čeká, až se hospoda skoro úplně vyprázdní. Když odejdou i poslední dva kolegové, přesedne si přímo ke mně. Objedná nám další víno, i když já říkám, že už nechci, že musím brzo vstávat. Trochu naléhá, ať si aspoň loknu, „když už tu jsme“. Přijde mi hloupé to úplně odmítnout, tak kývnu, ale skleničku si nechám skoro plnou, jen ji držím v ruce. V hlavě jsem připravená na nějaké pracovní téma, očekávám zpětnou vazbu, plány, něco, co nedokázal říct před ostatními.
Chvála, která se začne nebezpečně měnit
Začne chválou. Říká, jak je se mnou ve firmě spokojený, že jsem prý „jiná než ostatní holky v týmu“ a že ví, že se na mě může spolehnout. Snažím se usmívat a brát to jako běžnou pochvalu, i když ta formulace mi v hlavě trochu zadrhne. Pak se to ale začne posouvat. Mluví o tom, jak se mu se mnou dobře povídá, že jsem chytrá a že ho bavím. Najednou zmiňuje, že to doma nemá jednoduché, že si s partnerkou už moc nerozumí. Vzápětí z něj vypadne, že je mu se mnou líp než doma a že si už delší dobu říká, jestli by mezi námi nemohlo být něco víc. V tu chvíli úplně ztuhnu. Chvíli ani nevím, jestli jsem ho slyšela správně. V hlavě mám prázdno, jen pocit, že je něco hodně špatně, a vůbec netuším, co na to mám říct.
V hlavě se mi začnou míchat myšlenky, až je mi z toho fyzicky nevolno. Je to můj šéf. Potřebuju tu práci. Zároveň cítím silný odpor k tomu, že vůbec sedím v téhle situaci. Automaticky se usměju, ale je to spíš reflex z nervozity než opravdový úsměv, a ze mě vypadne něco jako, že jsem o tom nikdy nepřemýšlela. On to vezme jako volný prostor, ne jako náznak odmítnutí. Pokračuje, že by to samozřejmě muselo zůstat mezi námi, že by nikdy neudělal nic, co by mi ublížilo, a že by se mi za to uměl odvděčit. Když slyším slovo „odvděčit“, udělá se mi ještě víc nepříjemně. V tu chvíli mi dochází, že jestli to neukončím jasně, bude to ještě horší a bude se k tomu vracet.
Jak říct ne šéfovi a ustát to
Zhluboka se nadechnu a snažím se poskládat věty tak, aby byly srozumitelné, ale zároveň neútočné. Řeknu mu, že si vážím toho, jak mě v práci hodnotí, ale že nic osobního nechci a nechci to dál rozebírat. Že by mi to bylo hodně nepříjemné a že bych ráda, aby mezi námi zůstalo všechno jen na pracovní úrovni. Vidím, jak mu ztuhne výraz. Chvíli mlčí, pak se to snaží shodit na vtip, že „jen zkoušel, jak moc jsem loajální“. Usměje se, ale ten úsměv je nucený. Mně je trapně, začnu si vyčítat, jestli jsem to neřekla moc ostře, zároveň ale vím, že jsem v podstatě řekla jen to nejzákladnější. Vymluvím se na ranní vstávání a na to, že mi jede poslední autobus.
Venku si ale radši vezmu taxík. Sedím vzadu, koukám z okna na prázdné ulice a v hlavě si znovu přehrávám rozhovor, jestli jsem něco nepřekroutila nebo si nenamlouvám. Přemýšlím, co to udělá v práci, jestli se ke mně začne chovat jinak, jestli mi přestane důvěřovat, nebo jestli naopak bude dělat, že se nic nestalo. Přemítám, jestli jsem se do něčeho nezapletla už jen tím, že jsem po večírku zůstala. Zároveň cítím i úlevu, že jsem dokázala říct ne, i když to bylo nepříjemné a bála jsem se následků. Dojíždím domů s pocitem, že se něco změnilo – nejen mezi mnou a šéfem, ale i v tom, jak si hlídám svoje hranice v práci.
