Článek
Seděly jsme v malé kavárně v centru a já jsem hned viděla, že je zničená. Mluvila skoro hodinu v kuse. O nezaplacených složenkách, o tom, že přítel má pořád jen dohody a nikdy neví, kolik mu vlastně přijde. Že už přemýšlí, jestli se nemá vrátit na chvíli k našim, aby se z toho vyhrabali. Občas se jí třásl hlas a jednou se odmlčela tak dlouho, až jsem se zeptala, jestli nechce jít radši domů. Říkala, že má strach, že jí přijde výpověď z bytu, a že už neví, kde má brát energii. V tu chvíli jsem cítila spíš soucit než cokoliv jiného. Řekla jsem jí, že kdyby šlo do tuhého, můžu jí něco poslat, nebo třeba na pár měsíců pomoct s nájmem. Jen mávla rukou, že to se mnou nechce řešit, ale bylo vidět, že je ráda, že to slyší.
Náhodná zastávka, která změnila všechno
O pár dní později jsem jela z práce tramvají přes centrum a rozhodla se vystoupit dřív u Staromáku. Byla jsem unavená a chtěla jsem si trochu pročistit hlavu. Chvíli jsem šla bez cíle, jen jsem se courala a přemýšlela právě o sestře. V hlavě jsem si dělala jednoduchý propočet, kolik bych jí reálně mohla poslat, aby mě to úplně nezatížilo. Říkala jsem si, že jí možná napíšu večer a zeptám se, jak to vypadá s tím nájmem. Než jsem se nadála, došla jsem až do Pařížské. U jedné výlohy jsem se zastavila, ze zvyku se podívat na šaty, o kterých vím, že si je nekoupím. Zadívala jsem se do skla a v odrazu najednou viděla někoho, kdo se mi zdál povědomý. Otočila jsem se a došlo mi, že je to moje sestra. Stála pár metrů ode mě, smála se a vedle ní stál nějaký chlap.
Chvíli jsem tam jen stála a koukala na ně přes ulici. On nesl dvě papírové tašky s logy obchodů, kde jsem v životě nenakupovala. Sestra měla na rameni kabelku, kterou jsem u ní ještě neviděla, rozhodně nevypadala jako z výprodeje. Působili uvolněně, bavili se, občas se k sobě naklonili blíž, než bych čekala od „nějakého známého“. Viděla jsem, jak jí sáhl zezadu lehce na záda, když společně vcházeli do dalšího obchodu. V tu chvíli se mi rozbušilo srdce. Měla jsem v hlavě směs šoku, vzteku i trapnosti. Před pár dny seděla přede mnou skoro v slzách kvůli penězům a teď tady chodí po Pařížské s chlapem a taškami z butiků. A já stojím přes ulici a mám pocit, že pozoruju něco, do čeho mi nic není.
Nepříjemné setkání a výbuch u kávy
První reakce byla prostě otočit se a zmizet. Říkala jsem si, že to není moje věc, a zároveň jsem cítila, že pokud teď odejdu, budu na to celou noc myslet. Po pár minutách váhání jsem se nadechla a rozhodla se, že je „náhodou“ potkám. Přešla jsem ulici, dělala, že jsem si jich všimla až ve výloze, a vešla do toho obchodu za nimi. „Jé, co ty tady?“ pronesla jsem takovým tím nuceně překvapeným tónem. Sestra úplně ztuhla, jen na vteřinu, a pak nasadila úsměv. Začala se vyptávat, co tam dělám já, jako by tím chtěla zaplnit tu zvláštní pauzu. Chlapa mi představila jako „známého z práce, co jí pomáhá s jednou zakázkou“, a hned dodala, že ty tašky nejsou její, že to má on pro někoho z firmy. On mi podal ruku, představil se křestním jménem, byl slušný, ale bylo vidět, že je mu to celé trochu nepříjemné.
Atmosféra mezi námi byla během pár minut napjatá. Povídali jsme si o ničem, o práci, o počasí, ale já jsem měla v hlavě pořád tu scénu z kavárny a její řeči o tom, jak jsou na dně. Po chvilce jsem řekla, že pospíchám, i když jsem vlastně nikam nespěchala. Když jsem odcházela, měla jsem v sobě hrozný zmatek. Pořád jsem musela myslet na to, jak ještě nedávno skoro brečela, že nemají na nájem, a teď tohle. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že mi neříká celou pravdu. Zároveň jsem se snažila sama sebe brzdit, že ji možná jen zbytečně soudím podle pár minut, které jsem viděla. Rozhodla jsem se, že si o tom s ní zkusím promluvit v klidu, bez cizího chlapa u toho. Pár dní jsme si psaly jen krátce, takové neutrální zprávy, bylo mezi námi cítit divné ticho, ale navenek se nic dramatického nedělo.
Asi za týden jsme se znovu sešly na kafe. Chvíli jsme probíraly běžné věci a pak jsem to opatrně nadhodila. Řekla jsem jí, že mě to prostě překvapilo – ty drahé obchody, cizí muž a do toho její vyprávění o tom, jak jsou na dně. Jakmile pochopila, kam mířím, okamžitě se zatvrdila. Řekla, že tomu nerozumím, že je to pracovní věc a že nechce rozebírat detaily. Zkusila jsem naznačit, že zvenku to působí trochu jako „sponzor“ a že mě to mate. V tu chvíli vybuchla. Obvinila mě, že ji odsuzuju a že jí závidím, když si jí někdo všimne a nabídne spolupráci. Tvrdila, že vůbec netuším, co všechno řeší, a že ji zraňuje, když ji hned házím do nějaké škatulky. Rozhovor skončil mnohem dřív, než jsem chtěla. Rozloučily jsme se slušně, ale obě jsme odcházely s pocitem křivdy.
Od té doby mezi námi zůstala určitá nedůvěra. Navenek spolu mluvíme normálně, voláme si, posíláme si fotky, ale něco se změnilo. Já jsem si začala víc hlídat, co jí říkám o svých penězích a vztazích. Už jí nenabízím pomoc tak automaticky jako dřív, spíš si to v sobě třikrát rozmyslím. Když pak znovu zmínila, jak jsou s přítelem zase finančně na mizině, okamžitě se mi vybavil obraz tašek z Pařížské a těch pár vteřin, kdy jsem je pozorovala přes ulici. Napadlo mě spoustu otázek, na které asi nikdy nedostanu odpověď. Došlo mi, že je hrozně těžké nechat druhé, aby si žili svůj život po svém, a zároveň si chránit vlastní hranice a důvěru. A že někdy obojí prostě nejde úplně skloubit.
